a práce začala

Na cestu do Juan Dolia se vydávám nerada. Raději se domlouvám s řidičem autobusu, že pojedu za ním. Cestu ještě moc neznám a nerada bych si zopakovala historku z pondělka, když jsem dorazila. Klienti, i přesto, že jsou děsně unavený, se zdaj bejt docela v pohodě. Zatim dorazila skupina asi 30 lidí a to jen do jednoho hotelu-kde bydlim já.

Na druhej den je zvu na informační schůzku. Některý maj kecy, proč jako až další den, ale já už si na tyhle týpky docela zvykla.

I když jsem tu úplně nová, podávám lidem informace s takovou samozřejmostí, jako bych se tu přinejmenším narodila. Docela to funguje. Hosté si kupujou výlety jako diví  a když se mě ptaj na detaily, suverénně jim odpovídám a v hloubi duše doufám, že si snad až tak moc nevymejšlim a tak nějak přibližně to asi bude.

Po obědě se chystám odejít do svýho pokoje, když tu mě odchytnou dvě dvojice a zvou mě na drink. Turisti dovedou bejt neskutečně štědrý, co se týká programu all inclusive, kde maj všechno v ceně. Chlápek ve středních letech mi běží pro pivo. Usedám s nima na jedno, ale nějak se zapovídáme a tak já k večeru, už značně unavená, se bavim skoro se všema. Dokonce si všichni říkáme už křestním jménem.

Po večeři přichází místní kapela, kterou se mi podaří přinutit, aby mi zahrála Summertime a bez dovolení si beru mikrofon a zpívám. Mám poměrně velkej úspěch, což se dá ale mimo jiný přičíst zvýšený hladině alkoholu naslouchajících hostů. Kapelu, která hraje dominikánskou hudbu Merengue, se snažim přeučit na Ellu Fitzgerald, ale moc se mi to nedaří.

Pak se bavim se dvěma docela přijemnejma lidma, už ani nevim přesně co, trochu se zadrhávám a často s opakuju. Pak pro velkej úspěch zazpívám ještě jednou Summertime a odcházim spát, Je mi jasný, že jsem hnedka na začátku porušila pravidlo číslo 1-NIKDY nepít s klientama a před klientama. Snad se mi to nevymstí.

U snídaně druhej den se ale naštěstí všichni docela přátelsky usmívaj, zdraví a chválí můj včerejší pěveckej výkon. Asi jsem se minula povoláním, kdoví.

Všímám si, že největší pařiči ze včerejška se tváří dost unaveně a pijou sodu. Prej sanitární den, musim si ho dát taky.

V neděli byl můj volnej den. Poprvé se chystám vykoupat se v moři. Ale na recepci mě shání nějakej mladej Dominikánec. Když přijdu blíž, představuje se mi anglicky jako Toni. Vzpomínám si, že mi o něm kdysi v cestovce vyprávěli, že je to sympatickej mladík, kterej pro ně už dvakrát pracoval jako průvodce výletů, ale párkrát se opil s klientama, usnul při výkladu v autobuse, pak na něj přišly nějaký stížnosti, tak ho vyrazili. Od tý doby se snaží získat tu práci zpět, ale já mám výslovně zakázáno ho na výlety s našima lidma posílat. Toni pokorně sedí přede mnou a tvrdí mi, že prej má přislíbeno zase pracovat. Slibuju mu, že napíšu email do Londýna a když mi daj svolení, hnedka mu zavolám.

Z koupání zase sešlo. Odpoledne se seznamuju s jedním párem z londýnskýho předměstí. Nejdřív jsme si myslela,že jde o otce s dcerou, ale vzápětí zjišťuju, že jde o partnery. Obrovskej věkovej rozdíl je dost markantní, později zjišťuju, že tý ženský je 30 a jejímu chlapovi 60. Určitým způsobem jsou mi ale sympatický, i přes jejich šílenej „kokny“ přízvuk. Jsou spolu prej už pět let a je jim úplně jedno, co si vo nich kdo myslí. Karin a John….