Asi největší šok v mým životě!

Právě jsem dorazila. Svoji cestu z Kanárů a rozlouční a vejlet na Fuerteventuru a Lanzarote možná popíšu jindy, nebo možná taky ne. Bylo to super, ale teď už zas jsem úplně jinde.

Já, takový zcestovalý děvče, jsem se málem rozbrečela!! V zemi snů, neboli ráji na zemi, jak se tomu tady říká!! Turisti sem váží dalekou cestu a obětujou spoustu peněz a já bych nejraději zaplatila tomu, kdo mě vodsud odveze!!

Desetihodinovej let z Frankfurtu am Main byl docela hustej. Nejen, že jsem cestovala celej víkend jako zběsilá, ale včera ráno jsem letěla hupky do Evropy a pak zas zpět kolik hodin, šílenost.

Pak jsem konečně dorazila do Punta Cany. Venku bylo dusno, horko a poměrně nepříjemně. Letiště se tady skládá z pár budek se slaměnou střechou a lidi procházejí nesmyslnou pasovou kontrolou, jak se jim zachce. Pár domorodců hraje lidem na uvítanou a snaží se z nich hnedka po příletu vytáhnout nějakou tu kačku. Nic tu nefunguje. Černí hoši vyndávaj zavazadla z letadla a stavěj do nějaký řady, turisti se o ně vzápětí perou. Všichni se hromadně potí, protože na sobě maj oblečení z mrznoucí Evropy.

Mě na letišti čeká nějakej týpek Juan, kterej mě zdraví, dává mi klíče od auta a říká, že auto najdu na parkovišti a že letí tímhle letadlem do Německa. No super.

Jsem snad poprvý v životě fakt šíleně nesvá. Snažim se nechat si zapsat svůj laptop do pasu, ale celníci u přepážky se mi vyloženě vysmějou a furt opakujou No problema a nic mi nezapíšou. Takže mě možná na cestě zpátky skásnou vo clo. Hurá.

Snažim se najít místni cestovku, se kterou tu mám dělat, autem, který jsem objevila na letišti. Chvilku mi to trvá, ale nakonec dorazim na místo. To ještě netušim, že tohle byl zhruba ten nejlehčí úkol, kterej se mi podařilo splnit. V cestovce na mě všichni kašlou, takže vyrážim sama do Juan Dolia, mýho budoucího působiště. Z mapy jsem vyčetla, že by to mělo bejt asi 150km.

Jedu přes neuvěřitelný výmoly a doufám, že se cesta nebude rozdvojovat. Ale ouha! Cest je zde hodně, ale žádná neni značená. Snad jen můj instinkt řízenej Bohem mi napovídá, kudy kam… Cesta je úplně šílená a dlouhá a k mý smůle nefunguje CD přehrávač v autě. Tak si alespoň zpívám Ó svatý Bože slyš naše hlasy, když k tobě lkáme za národ svůj…. Stará husitská píseň, kterou si jako jednu z mála pamatuju z kostela. Teď se mi docela šikne. Po hodině a půl se začíná stmívat a hustě pršet. Nic nevidim přes šílený návaly deště a slz, který mi kanou z očí ze samý únavy a smutku, kde jsem se to octla.

Snad dorazim.

Po cestě vidim neutěšenej pohled na chudobný chatrče a neskutečnej nepořádek, na zeleň, která je následkem nedávnýho hurikánu úplně zničená, na děti, který si hrajou ve smrdutejch kalužích, na auta, jejichž řidiči nevěděj, co je to řidičák. Nářez.

Smrtelně unavená a zoufalá přijíždim někam, a když už se mi zdá, že cestu v životě nenajdu, troubí na mě v tom pouličnim zmatku nějaký auto /já mám svoje auto označený logem cestovky/ z nějž vysedá nějaká ženská a vyzývá mě, ať ji následuju s tim, že je prej moje domácí…

S nedůvěrou beru do auta jejího špinavýho bratra a opravdu po chvíli přijíždíme do Juan Dolia.

Hnedka mě vede do mýho bytu a její smardlavej brácha mi pomáhá s kuframa. Na chodbě je úplná tma a v „mým“ bytě taky. Ženská zapaluje svíčkua  oznamuje mi, že zase nejde proud a zrovna neteče voda. Když rozežne svíčku, rozprchne se houf švábů po celým hnusným bytě. Já po cestě smrdim a jsem fakt zoufalá. Oznamuju ženě, že odcházim do protějšího hotelu, kde se asi pár dní zdržim.

Další den se snažim si najít jinej byt. V tomhle teda fakt nebudu. Snaživej Dominikánec mi ukazuje nejrůznější místa, který stojej většinou okolo 900 dolarů. Já se musi vejít do 500.

Pak mě vede na místo, který je podle jeho slov „muy economico“ , do chudinský čtvrti, kde jsou jen odpadky, chatrče a statisíce much. Stará špinavá ženská mi ukazuje odpornej páchnoucí pokojík, do kterýho se štítím i vkročit. Prej jen za 350 dolarů…..