s Albertem

Tak nakonec jsem se rozhodla úplně jinak. Ve čtvrtek mi volal ten můj německej známej Albert, kterýho znám z Egypta a teď dělá ředitele jednoho hotelu na Gran Canarii, a překecal mě, ať přijedu za nim tam.

Opět jsem teda měnila letenky a rozhodla se, že ten výlet na ostatní ostrovy podniknu až ten poslední víkend, co tu budu a teď teda pojedu na tu Gran Canarii.

V pátek mi jela loď ze Santa Cruz. Plavba trvá asi tři a půl hodiny a  jednosměrka stála necelých 30 eur, což je fakt docela dobrý. Počasí bylo krásný, na moři trošku foukalo, ale ani nebyly moc velký vlny, jak jsem se původně obávala. Já jsem si v baru koupila pivo, sedla si na palubu a koukala na moře, poslouchala ve sluchátkách Pedra Guerru a psala si deník. Taková pohoda!

Na palubě se se mnou chtěla vybavovat taková skupinka mladejch Kanářanů, ale já neměla náladu, jen jsem si užívala toho pocitu svobody. Širý moře má prostě svoje šílený kouzlo.

Asi hodinu, než jsme dopluli do  Las Palmas, začali vedle lodě skákat delfíni!! Kanářani začali děsně křepčit a všichni lidi se hrnuli na palubu. Bylo to fakt úžasný. Takhle skvělej pocit už jsem dlouho neměla, takže jsem na Gran Canarii dorazila v naprosto fantastický náladě.

V přístavu mě čekal Albert. Za ten rok se vůbec nezměnil. Byl strašně milej, zavezl mě do hotelu kousek od Maspalomas, kde pracuje a kde mě ubytoval.

Provedl mě po tom luxusním hotelu, kterej je, to musím uznat, fakt super, a pak jsme se šli najíst do jejich restaurace. Je sranda bejt s někým, kdo tam tomu šéfuje, protože jsou všichni děsně úslužný a všecko je zadarmo…

Pak jsme šli na chvíli na písečný duny v Maspalomas. Tak takovýhle duny jsme zatím viděla jen v poušti. Tuny a tuny krásnýho jemňounkýho písku!! Tak jsme tam různě blbli v těch dunách, vozili se z kopce jak na bobech a pak se šli vykoupat do moře. Fakt nádhera.

Večer jsme vyrazili do jedný Albertovy oblíbený hospody, kde za tu krátkou dobu, co tam je, zná úplně každýho a tam jsme seděli asi do dvou do rána.

V sobotu vzal Albert auto a řekl, že pojedeme na výlet. Já jsem byla samozřejmě nadšená, protože toho chci vidět co nejvíc a on zatím ten ostrov taky moc dobře nezná. Jeli jsme asi dvě hodiny někam do vnitrozemí, až jsme se dostali do hor na takovou uzounkou cestičku, která se furt zužovala a zužovala. Nalevo byla vysoká skála a napravo pod náma šíleně hlubokej sráz. Mě bylo špatně jen když jsem se občas nedopatřením koukla dolů. Tam v tý rokli ležely převrácený zrezivělý vraky aut a mě začalo docházet, že se vodsud možná jen tak nedostanem. Ta prašná cesta totiž byla asi tři kilometry dlouhá a pak se změnila v pěšinku, po který už ale nebylo možno jet autem. A co teď? Dopředu to nešlo a vycouvat takovouhle dálku s tím, že se každou chvilku můžeme zřítit dolů, se nám moc nechtělo.

Na chvíli jsme vystoupili a přemejšleli, co dál. Já začala bejt docela hysterická, měla jsme fakt děsnej strach. Proč musim pořád zažívat tyhle šílený historky zrovna já? Nemůžu bejt někde v úplným bezpečí? Albert se pokoušel někam telefonovat, jenže neměl skoro žádnej signál. Hrůza. Myslím, že byl taky docela vystrašenej, ale nedával to na sobě moc znát, což jsem teda fakt ocenila. Choval se jako chlap a to mi na něm dost imponuje.

Nakonec jsme usoudili, že nám nezbejvá nic jinýho, než to prostě fakt vycouvat a ty tři kiláky jsme jeli snad hodinu a půl, fakt centimetr po centimetru. Já stála venku a říkala mu a bylo mi úplně na omdlení.

Poté už jsme neměli moc náladu jezdit někam daleko, takže jsme jezdili už jen po asfaltkách, stavili se v jedný horský hospůdce na oběd, obdivovali krásu vnitrozemí, který je fakt nádherný a zelený, i když Tenerife je podle mě vo hodně hezčí. A pak jsme jeli zase zpátky.

V neděli mě pak Albert hodil na letiště, protože mi nevyhovovaly časy lodí a tak jsem byla za chviličku zase zpátky na Tenerife.

Víkend to byl nádhernej a dobrodružnej. Albert se choval jako pravej gentleman a nebejt toho, že, jak jsme se dozvěděla, bohužel očekává potomka se svojí přítelkyní v Německu, asi bych byla na vážkách, jestli mám ty Kanáry fakt opuštět. Ale takhle je to úplně jasný a  já jsem fakt ráda, že jedu. Albert mi několikrát opakoval, že kdyby mě bejval potkal dřív, už by mě nenechal odjet. Tyhle pocity byly asi trošku vzájemný.

Pak mi nabízel, že bych mohla dělat u nich v hotelu a že by mi pomohl se vypracovat na nějakou dobrou pozici /on sám začínal jako kuchař na zaoceánský lodi a pak se pomalu propracoval tam, kde je teď./ Jenže já v hotelu dělat nechci a taky se nechci zamilovávat do chlápků, který jsou zadaný a čekaj mimina a taky chci cestovat, takže je to všechno daný. I když někde v koutku duše mě to malinko, ale docela lehounce, mrzí.