…pokračování příběhu vo mejch nejkrásnějších vánocích

Takže kde jsem to skončila: jo, jak jsme jeli do Narodniho Parku Teide. To je prostě úplně úžasnej les v kopcích vedoucích k tý nejvyšší hoře, což je ještě pořád činná sopka. Tam jsou všude rozestavěný takový grily venku v přírodě, takže kdokoliv může přijet, přivézt si, co chce a grilovat.

Takže jsme sbalili maso, vinný klobásky, bagety, sejry, zeleninu a víno a vyrazili jsme. Ten park je fakt nádhernej. Vybrali jsme si v lese místečko, kde svítilo slunce a rozbalili si tam všecky poklady na dřevěným stole, kterej tam byl k tomu účelu umístěnej.  William je ale děsně nepraktickej, takže jsem oheň nakonec rozdělala já a pak jsme pekly ty dobrůtky a popíjeli víno a hráli na kytaru a zpívali vánoční písničky a pak  ještě hráli náš oblíbenej Black gammon a William mě každou chvíli objal a dal mi třeba polibek do vlasů a strašně jsme se spolu nasmáli a bylo to prostě úplně super.

Ve čtvrtek jsem zase musela do práce, ale odpoledne jsme se šli ještě koupat a večer, náš poslední, jsem ho vzala do Casy Abaco, což je takovej nádhernej starej barák za Puertem, kde jsou všude čerstvý kytky a ovoce, všude hořej svíčky a vlastně je to takovej bar. Můžete vejít do jakýhokoliv pokoje, v každým jsou stolky a židličky, prostě jako doma u někoho ve starožitným obyváku a tam za váma přijde někdo z personálu a přinese vám něco k pití. Neskutečný.

Takže tam jsme seděli, kecali a hráli hru, jenže kolem desátý večer William začal klasicky zívat,tak jsme jeli domů. K tý naší poslední historce už jsme se nijak nevrátili a William, i když mi dával najevo svoji náklonnost, už nic dalšího nezkoušel.

V pátek dopoledne jsme se v pohodě sbalili a já, v domění, že máme spoustu času, protože bude William zase odlítat ze severního letiště, který je odsud kousek, jsem to měla naplánovaný tak, že tam bude hodinu před odletem, což bude bohatě stačit.

Naštěstí ale většinou jezdim stejně všude zbytečně brzo. Naštěstí. Protože jsme jeli v klídečku v autě a prozpěvovali si feliz navidad prospero aňo y felicidad a když jsme přijeli na letiště, zjistili jsme, že jeho odlet je z jižního letiště, který je odtud asi hodinu cesty!!! Williama málem treil šlak!! No a mě samozřejmě taky. Takže jsme nasedli do auta, já jela asi 140km v hodině a celou cestu jsem telefonovala za volantem jako zběsilá a snažila se překecat lidi na letišti, ať zdržej pro Williama letadlo a nezavíraj check in.

Ještě že tam ty lidi celkem znám, takže mi nakonec ředitel letiště slíbil, že pokud přijedeme alespoň pět minut do odletu, odbaví ho a stihne to. Tohle byla teda jízda smrti a když jsme dojeli na letiště, já byla úplně zpocená a celá jsem se třásla. Běželi jsem do odletový haly, tam na mě čekal chlápek, kterej hned vzal Williama a odbavil ho a pak už mě jen William rychle políbil, zamával mi a utíkal k letadlu. Fakt jsme to stihli na poslední chvíli!!

Já si dala na letišti kafe, byla jsem úplně vytřesená a pak se pomalu dala na cestu zpět. William je fakt neskutečnej, ale stejně si myslim, že spolu asi nikdy nebudem. Já bych asi v jeho světě žít nedovedla a von v mým asi taky ne…

Zejtra mi přijedou tři další návštevy, ale o tom až jindy.