…ale nějak mi to nevyšlo.

Tak už bydlim ve svým bytě. Paráda. Akorát teda jsem musela uklízet šílenej bordel po Johnovi, kterej mi tam nechal zřejmě jako suvenýr. Haldy nějakejch letáků, krabic, papírů, odpadků a různejch nechutností. Ještě že už byl pryč, jinak bychom se bejvali zas v tak dobrým duchu asi nerozloučili.

Ale bydlim v bytečku přímo v centru města, asi deset kroků na hlavní náměstí, takže i když byt je docela hnusnej a malej, to je mi docela jedno, strašně mě baví ta pozice.

A taky mám balkon. Malinkej, ale vejde se na něj přesně malinkej stoleček a židlička a já pozoruju dění pod sebou, piju víno, pokuřuju, poslouchám hudbu a ťukám nesmysly do počítače. Úžasný.

Co mě tu tak trošku zaráží jsou švábi. Jsou naprosto všude! Na ulici člověk pod nohama slyší samý křup křup a je jich spousta všude okolo rozšlapanejch a rozmačkanejch. Mám je i doma, což mi první den vyvolávalo lehký hysteráky, ale pak mi někdo poradil, že si mám koupit sprej contra cucarachas, než odejdu z domu, vystříkat chodbu a když přijdu, jen je mrtvý smetu na lopatku a vyhodim. To taky dělám a už se z toho začíná stávat normální rutina bez jakejchkoliv emocí…

No, ale k historkám, co se mi o víkendu přihodily:

V neděli byl všude docela klídek, já měla volno, tak jsem se rozhodla, že se zajdu kouknout do místního protestantskýho kostela. Našla jsem ho nahoře na předměstí. Bylo tam napsaný, že vod 10 jsou bohoslužby v angličtině a vod 11 ve španělštině. Říkala jsem si, že je to docela dobrá příležitost, jak se potkat s nějakejma normálníma lidma, jenže to jsem se šeredně spletla.

V deset tam bylo asi 8 lidí a najednou začali všichni vstávat a zvedat ruce a volat haleluja, na pódiu stála ženská, která hrála na elektrický varhany a zpívala něco do mikrofonu a na zdi běžely titulky-prostě něco jako karaoke show. Takže jsem se nechtěně dostala mezi nějaký charismatiky. Fakt nářez. Protože tam těch lidí bylo ale tak málo, nešlo dost dobře zdrhnout, takže jsem vydržela až do konce. Pak mě nějaký dvě Angličanky se sladkým úsměvem zvaly dolů na kafe, ale já zdrhla hnedka nahoru, kde mezitim začínaly španělský bohoslužby, tak jsem se chtěla mrknout, jestli tam to bude nějaký normálnější.

Jenže na pódiu už byly připravený bubny a elektrický kytary a takovej sbor lidí, který se začali kymácet do rytmu, chytat se za ruce a zpívat a něco vykřikovat španělsky, pak se i lidi v lavicích začali chytat a já chtěla zdrhnout, jenže jsem najednou uviděla Maxe. Max je asi 50 letej chlápek, se kterým jsem se seznámila minulej tejden v hospodě, je to Švýcar, kterej tu už asi dvacet let žije a pronajímá nějaký apartmány. Chvilku jsme na sebe dost překvapeně koukali, protože ani jeden z nás nechápal, co tam ten druhej dělá. Pak mě Max překecal, ať zůstanu, že mě pak zve na oběd. Jenže mě začal taky chytat za ruku, jako ostatní, což se mi moc nelíbilo, tak toho nechal a já to tam nějak přetrpěla, ale fakt na takovýhle haleluja akce já moc teda nejsem. Ale Max sem prej chodí pravidelně.

Pak jsme šli na oběd, byla s nim docela dobrá sranda. Dali jsme si spolu asi čtyři bílý rumy s džusem, výborně jsme kecali /Max je z německy mluvící části Švýcarksa/ , pak jsme šli k němu domů, má nádhernou terasu s výhledem na moře a tam jsem vypili asi dalších pět rumů s džusem a pak mě Max doprovodil domů a odešel. Jenže mě bylo strašně špatně a měla jsem pěkně naváto a já mám v těchhle stavech, jak známo, telefonovací náladu a tak jsem zavolala svý kolegyni, která bydlí na jihu v Las Americas a mluvila s ní asi půl hodiny, jen je dost blbý, že už vůbec nevim, co jsem jí říkala. Teď je mi to pěkně trapný a třesu se, až se s ní potkám, protože se vůbec neznáme.

No, takže takhle skončila moje slibně započatá zbožná neděle…