nad Hammametem

Tak Milan se pořád neozývá a já taky ne. Říkala jsem to svý prošlý holandský lásce Martinovi, kterej mi neustále volá a já blbá to řešim zrovna s nim a von trošku škodolibě poznamenal, že to z jeho strany asi žádná velká láska moc nebude…

Už mě to ale asi ani tolik netrápí, spíš cejtim trošku uraženou ješitnost, normálně jsem chlápky vždycky vodkopávala já a ne voni mě, tak co si to vůbec dovolil? Martin mimochodem řekl, že je celej říjen na nějakým semináři v Londýně, takže bychom se mohli vidět. Jenže já mám trošku jiný plány.

Pamatujete, jak jsem se potkala na začátku léta s tím studentíkem operního zpěvu Andym? Tak ten, ač vo něm tady vůbec nepíšu, mě zahlcuje celou tu dobu milostnejma mailama, jenže já si říkala, že ho to asi brzy přejde, když mě nevidí a taky mu nedovolila, aby mě sem jel navštívit, no a vono ho to ale nějak prostě nepřešlo. Takže když jsem mu napsala, že budu v Londýně, prosil mě, ať nevodlítám hnedka do Prahy, ale ať tam nějakou dobu zůstanu, že můžu bydlet v domě jeho mámy a podniknem spolu nějaký výlety. A tak jsem si nechala prodloužit letenku a budu tam teda celkem 9 dní, na což se fakt těšim, protože bych se chtěla vidět samozřejmě taky s Williamem, takže tím pádem budu mít docela rušnej program…

Takže potud zprávy z mýho romantickýho života. Teď pracovní. Měla jsem tu jednoho starýho vychlastanýho Angličana jako klienta, ten dostal nějakej srdeční záchvat a museli ho vodvýzt do nemocnice. Jenže ho dali do nějaký soukromý, kam já za nim chodila každej den a von mě furt držel za ruku a říkal mi, jak jsem hodná a tak. Potom se ale stalo,že mu dali z tý nemocnice nějakej šílenej účet na nevimkolik tisíc eur a von zjistil, že mu to všechno jeho pojišťovna neproplatí. Tak vodletěl domů a asi nějak za tu svoji platbu bojoval, což mu k ničemu nebylo a tak napsal do cestovky stížnost na mě, že jsem neschopná a že jsem se tu vo něj nestarala a že jsem ho naschvál držela  /já!!!/ v tom soukromým zařízení, aby to víc stálo a prostě fakt na mě napsal strašně hnusný věci.

Z cestovky mi to přeposlali, ať se k tomu vyjádřim, jenže já z toho byla tak strašně v šoku, že jsem nebyla schopná se vůbec obhajovat. Bylo mi fakt líto, jak může bejt někdo takhle zlej. A pak mě napadla jiná věc: Napsala jsem do cestovky, že odpovídám tomu chlápkovi přímo a když uznaj za vhodný, ať mu můj dopis pošlou v nezměněný formě a pokud mu to nechtěj poslat, aspoň budou vědět, jak se celá věc měla. A napsala jsem mu ten nejdojemnější dopis na světě, kde vzpomínám na to, jak mě držel v nemocnici za ruku a jak jsem ho utěšovala a že jsem o něj měla strach a teď je mi strašně líto, proč tohle vůbec udělal… Z cestovky mi napsali, že mu to přeposílaj a že v celý kanceláři prej nezůstalo jediný oko suchý. Tak mi to tím pádem aspon budou taky věřit, že nekecám.

No a co Monika? Ta neustále pendluje mezi Saharou a Hammametem a tady už ji všichni znaj, protože je jako hurikán, je jí všude plno a je naprosto k nezastavení. O víkendu budu asi dělat rozlučku v místním British baru, tak potom poreferuju. Ještě posledních pár dnů užívám svý úžasný terasy, takovýhle bydlení už asi nikdy nikde mít nebudu a přemejšlim, kam mě asi vítr zanese dál. Protože představa, že se najednou octnu v Praze a bez práce mě dost děsí.