jedný deštivý tuniský noci

S Milanem jsme šli druhej den na pláž a tam jsme zůstali celej den. Bylo to úplně super, je s ním legrace a hlavně se mi stalo něco, co ještě předtím nikdy ne- ten člověk mě strašně fyzicky přitahuje. Vůbec nevim proč, ale mezi náma to fakt hodně jiskří. Od tý doby se potkáváme fakt často, i když já jsem z něj docela zmatená, protože někdy mám pocit, že si fakt rozumíme, jsme třeba někde v hospodě do noci a on najednou řekne, že jede ještě za Tarekem, což je jeho tuniskej kámoš a utne náš hovor a odjede. Takže pro mě tenhle člověk zůstává takovou velkou neznámou a já si musim hlavně dávat pozor, aby moje city k němu nepřerostly, protože podvědomě cejtim, že tohle je prostě jen letní flirt a nic víc…

Ale o tom jsem až zas tolik psát nechtěla. Spíš o tom, co se mi stalo předevčírem po cestě na letiště a z letiště. Jela jsem v noci z Hammametu do Monastiru, byla jsem docela rozespalá a vezla jsem v kufříku opět strašně peněz, který jsem měla dát na letišti chlápkovi z agentury za výlety, který jsem tu prodala. Nebudu ani psát, kolik to bylo, protože je mi trapně za to, jak riskuju. No a jak jsem byla unavená, vidím nějaký stíny, prostě nějaký lidi a ti mě stopli. Ten jeden měl uniformu, tak jsem si myslela, že je to policajt, tak jsem zastavila a najednou se ke mně do auta přiřítili 4 mladý chlápci, který prej na mě, jestli bych je svezla do Sousse.

Já najednou neměla tu odvahu je nesvézt. Z toho jednoho se vyklubal tuniskej voják a z těch dalších jeho alžírský kámoši. Byli v poměrně bujarý náladě a strašně vesele si se mnou povídali. Já ale měla před sebou hodinu cesty, byla tmavá noc, začínalo pršet, já strašně unavená, hrozně moc peněz s sebou a k tomu 4 Araby v autě. No potěš. Měla jsem fakt staženej zadek celou cestu a snažila se s nima bavit jakoby vesele a nenásilně, aby v případě, že mě budou chtít někde okrást/znásilnit/zabít, si nakonec řekli, že jsem na takovýhle jednání moc sympatická a vyhlídli si jinou oběť.

Jenže voni byli nakonec fakt úplně v pohodě, v Sousse vystoupili a asi pětkrát mi strašně děkovali a zvali mě, ať za nima přijedu na drink. Když vylezli, tak mi spadnul šílenej kámen ze srdce, že jsem skoro nabourala do zdi, prostě z toho hodinovýho stresu.

Na letišti jsem odbavila turisty, předala v pořádku prachy a chystala se jet zpátky. Venku začal šílenej slejvák, ale takovej, jakej jsem tu ještě nezažila. Nebylo vidět na krok. Já stála na letišti a nemohla ani k autu, ale po půl hodině jsem si řekla, že se musím ještě dostat domů, protože jsem druhej den od rána musela objíždět všechny hotely. A tak jsem přeběhla a úplně mokrá nastoupila do auta a odjela z letiště. Jenže jak šíleně pršelo, fakt jako kdyby někdo lil kýbly vody na přední okno a stěrače prostě nestíhaly, nějak jsem se v Monastiru ztratila.

Voda strašně rychle stoupala, až jsem už skoro nemohla projíždět, protože jsem se bála, že mi začně téct dveřma do auta, jak jí bylo najednou všude plno. Na chvilku přestalo pršet a tak jsem si sundala botky a bosa vystoupila, abych se podívala, jak vysoko je chodník, jestli by se na něj dalo vjet. Jenže sotva jsem vstoupila do vody na ulici, uviděla jsem všude kolem sebe prohánějící se krysy a tak jsem úplně oněměla a zase rychle vlezla zpět do auta.

Říkala jsem si, že musim vyjet rychle někam do kopce, abych prostě v tý vodě nezůstala trčet. Tak jsem vjela do nějaký postranní uličky, jenže začalo zase lejt a já se najednou ocitla v uzounkejch uličkách Monastirský Mediny a neměla jsem možnost se vrátit. Zrcátka mi škrtaly vo okolní stěny a já se sunula pomalounku kupředu, přišlo mi to jak centimetr za minutu, začala jsem ztrácet přehled vo čase.

K tomu všemu, jak jsem běžela v tom dešti, tak se mi asi namočil mobil, takže byl úplně bez života a já těma uličkama dojela až nakonec, kde byly bohužel schody. Vycouvat celou tu cestu bych nezvládla ani náhodou, bylo 5 hodin ráno a tak jsem ani nemohla nikoho poprosit vo pomoc. K tomu všemu jsem byla promoklá a byla mi strašná zima, takže na přespání v autě to taky nebylo.

Já jsem byla tak strašně zoufalá, že jsem fakt nevěděla, jak dál. Začala jsem brečet a modlit se, abych se z týhle šlamastiky nějak dostala. Nakonec se mi podařilo kousíček couvnout a vjet do jiný uličky, jenže kdo zná tyhle arabský opevněný města , tyhle Mediny, tak dobře ví, že to je labyrint, ve kterým se prostě autem nejezdí, člověk se tam úplně ztratí i pěšky. Zlatá hammametská Medina, kde bydlim, ta je maličká proti tomuhle.

Musel se stát nějakej zázrak a já najednou tou vedlejší uličkou projela až na konec, kde byla brána města a já normálně vyjela ven!!! Mezitim přestalo lejt a voda zase začala rychle opadat a tak jsem asi v 7 ráno úplně vyřízená dojela domů. Můj tým andělů strážnejch se tentokrát fakt moc nevyspal….