do Hurgády

Tak jsem tady! Furt si ještě nemůžu zvyknout na to, že jsem se ocitla někde v pohádce tisíce a jedný noci. Dneska ráno jsem se probudila a venku bylo snad dvacet stupňů. A to bylo teprve půl sedmý ráno. Už jsem vůbec nemohla dospat, tak jsem se šla mrknout na pláž. Jsem totiž ubytovaná v malým bungalovu hotelu přímo u pláže.

Nide ještě nikdo nebyl, všichni turisti spěj, jen zaměstnanci hotelu kmitaj, čistěj bazén, uklízej pláž a v restauraci chystaj snídani. Já si na sebe vzala šortky a tričko /jaká změna po celý tý zimě/ a sandály a šla po upravenejch cestičkách až k opuštěnejm slunečníkům, který tam čekaj na hotelový hosty, až se vypelešej ze svejch postelí a půjdou se tam na celej den vopejkat.

Sedla jsem si na zem, nohy si namočila do moře /jeho teplotu nedovedu vodhadnout, tipuju tak 22 stupňů/ a koukala na vycházející slunce, který pomalu vystupovalo z nachově modrýho horizontu. Nebe okolo se barvilo žlutě, oranžově a červeně a já tam seděla úplně němá úžasem, něco takovýho jsem v životě neviděla. /Většinu východů slunce jsem totiž ve svým životě prospala a na Letný z mýho balkonu nebyl vidět./

Moře bylo úplně klidný, jako by bylo nakreslený. Celá tahle scenérie byla tak neskutečná, že jsem ani neměla ji chuť fotit, protože na fotce by to vypadalo jako děsnej kýč.

Ještě ale se chci zmínit vo včerejší cestě z Káhiry. Florence mě ve tředu večer ještě vzala na takovou světelnou show na pyramidách, což bylo neskutečně turistický, ale docela působivý představení, kdy se vrhaj různý světla na všechny tři pyramidy i na sfingu Abu Haul. Pak mě vzala do hotelu, kde si se mnou ještě sedla v recepci na čaj a trošku mi řekla něco o cestě a mý práci na druhej den.

Ráno mě potom vyzvedla a zavezla k dalšímu autobusu plným turistů, kde mě představila řidiči Hassanovi a nějakýmu přitloustlýmu Egypťanovi Semirovi, kterej nám měl dělat v autobuse doprovod. Pak se se mnou rozloučila a řekla, že se uvidíme v Hurgadě /to jela mercedesem nebo letěla helikoptérou? To mi nebylo moc jasný/.

Tihle Angláni, co seděli v tom buse, měli, jak jsem to pochopila, takovej program, že přiletěli do Káhiry, tu si prohlídli 2 dny, pak se jedou koupat a slunit do Hurghády a odtamtud pak letěj zase přímo do Anglie. A takhle se budou střídat s těma, který přiletěj do Hurhgády a skončej v Káhiře.

Cestujícím bylo tak mezi 35 a 60 lety. Skoro všichni okamžitě po ránu v autobuse vytáhli různý flašky ginu, vodky, whisky a dalšího chlastu a začali hromadně nasávat. Já seděla vepředu vedle Semira, kterej je trochu nablblej, skoro vůbec neumí anglicky a tak jen vopakuje, co mu kdo řekne. Třeba: „Semire, budeme stavět někde po cestě?“ A Semir vodpoví: „Budeme stavět po cestě“. Takže za chvíli jsme zjistila, že je marný s nim navazovat jakoukoliv konverzaci. To vo něco lepší už byl Hasan, kterej sice moc anglicky taky neuměl, ale aspoň celou cestu dělal vtípky a snažil se mě učit arabský slova.

Asi po čtyřech hodinách cesty, kdy nebylo vidět nikde nic než šedivý písečný skály, sem tam nějakej kaktus a nějaká rostlina /teda abych nekecala-v dáli jsme spatřili Suezskej kanál, škoda, že to nebylo blíž/ a Angličani už byli slušně namazaný, jsme se zastavili v takovým jakoby „motorestu“, což byla jedna plechová bouda, vzadu byly záchody se šlapkama a dírou vedoucí kdoví kam, vepředu jakási kantýna, kde si člověk mohl koupit něco vařenýho k jídlu a nějaký pití /Semir mě hnedka představil, že jsem „TULIDER“ /později jsem pochopila, že to má asi bejt tour leader-jakejsi vedoucí skupiny/ a já dostala všechno zadarmo/, na schodech před tou budkou seděl do černa vopálenej starej děda v turbanu a dlouhý zelený košili, kterej prodával různý náramky a jiný ručně dělaný věci a furt mi něco nabízel. Já mu řekla, že bych měla zájem koupit tu jeho košili. Von se první děsně zdráhal, ale pak šel někam dovrnitř, přišel v modrý košili a tu zelenou mi za deset dolarů prodal. Vypadala poměrně zánovně, akorát byla nasáklá kouřem z jeho smradlavejch egyptskejch cigaret bez filtru. Musim ji ci nejdřív vyprat.

Já si tu košili dala hnedka na sebe, Angličani z toho měli dost velký povyražení a náš řidič Hassan málem naboural při couvání, když jsem takhle ustrojená nastoupila do autobusu. Takže už vim, že tahle „krásná košile“ se řekne arabsky „gelabíja helua“.

Pak následovaly ještě další dlouhý hodiny než jsme dojeli konečně do Hurghády. Po cestě jsme vysazovali lidi v různejch hotelích, až jsme dojeli k tomu mýmu, kde vystupovali poslední 4 lidi a já.

Tam na mě čekal v recepci starší, docela sympatickej, tak 40 letej chlápek Imed, šéf místní cestovky, kterej mi ukázal můj pokoj, šel se mnou na večeři do hotelový restaurace a řekl mi, že mě ráno vyzvedne a odveze do kanceláře, kde se dozvim svůj další program. No a tak tady teď sedim a píšu, zatímco Imed má milion věcí na vyřizování a furt se vomlouvá, že ještě chvilku.

Pořád se musim štípat doruky, abych věděla, že se mi tohle všchno jenom nezdá…