teda skoro…

Neděle byla v Maloje docela pod mrakem a hustě sněžilo. Na sjezdovku se nám moc nechtělo /já hlavně po tom prvním a posledním lyžování mám tak namožený svaly na nohou, že se stova hejbu/, takže jsme dlouho snídali, pak nás s Táňou Isabella vzala na prohlídku St. Moritz-to by bylo na samostatnej článek, fakt jsme vobčas s Táňou dost nechápaly, pak jsme se ještě zastavily v tom muzeu toho pradědečka malíře a v jednu jsme měly sraz se zbytkem rodiny v jedný strašně hezký restauraci v lese, kam nás Pietro všecky pozval na voběd. Když to tak shrnu, tak vlastně celá naše návšteva byla ve znamení nekonečnýho jídla a pití a povídaní, což je přesně to, co mi vyhovuje.

Jak už jsem psala, Isabela i její ségra Madleina jsou super, s klukama jsme si ale moc nepadli do voka, na mě jsou moc machisticko italský a to já moc nemusim.

Vodpoledne pak ještě procházka po lese, večer pár drinků s rodinou a docela brzy jsme šli spát, protože my s Táňou jsme chtěly vyjet hnedka v pondělí ráno, abychom stihly vyzvednout Petra v Curychu a dojet do Prahy, jenže všechno dopadlo trochu jinak.

Včera ráno jsme se ještě se všma rozloučily a pak vyrazily na cestu. Po cestě do Curychu nám ale volal Peter, že Yvonne, která měla jet s náma, je nějak strašně blbě a že jsou v nemocnici a jestli bychom prej nemohli přijet k jeho mámě a počkat tam na ně, než skončej. To jsme taky udělaly, i když nám to lehce zkřížilo plány. Dojely jsme do malý vesničky kousek vod Bodamskýho jezera-Herdern, tam na nás čekala Petrova maminka, strašně skvělá starší dáma, kterou znám taky z léta, moc hezky nás přivítala a za chvíli vstoupil do dveří Ruedi, kterej byl u ní na návštěvě a já myslela, že mě v tu chvíli vomejou.

Ruedi je totiž brácha Petra, do kterýho jsem byla v létě zamilovaná na život a na smrt, ale pak jsem to nějak přehodnotila, asi proto, že měl hnusný boty  nebo možná proto, že mě začal chít von, kdoví. Každopádně to bylo strašně příjemný setkání a tak jsme se nakonec s Táňou rozhodly, že tu zůstaneme přes noc. Yvonne půjde asi na operaci slepáku, jak to tak vypadá, my už jsme ale měly bejt dávno doma. Jenže jak se rozkřiklo po Thurgau, že jsem dorazila, začli mi volat různý moji kamarádi, například Silvia a Igor a spol. A strašně nás přemlouvali, ať ještě zůstanem. Takže jsme řekly s Táňou, že teda ok a zůstáváme ještě do zejtřka, protože máme dneska vodpoledne se všema sraz v Eisenwerku, to je taková skvělá hospoda ve Frauenfeldu. Jestli to takhle půjde dál, tak do toho Egypta asi nevodjedu.

Takže zejtra ráno už fakt definitivně frčíme domů, berem jenom Petra. Táňa je sice docela zpruzená, protože se chtěla doma učit, ale vona je stejně tak dobrá, že to dožene jako nic.A stejně padá déšť se sněhem a silnice jsou strašně namrzlý, tak bude jedině dobře, když radši ještě počkáme. No a já se strašně těšim, že se zase potkám se svejma skvělejma známejma, vo kterejch jsem netušila, kdy je zase uvidim!