sebelítostí a steskem

Vánoce se fakt nezadržitelně blížej. Já jsem se dneska, když jsem jela vod Pauly, která se furt ještě nebyla schopná naučit jedinou kloudnou větu česky, po cestě domů zastavila na Oxford street trošku nasát tu atmosféru. Ale co je moc, to je moc. Nejen, že mě to vánočně moc nenaladilo, ty šílený davy lidí, ty miliony světel, mraky nejneuvěřitelnějšího zboží, prachy, který tady tečou proudem. To všechno mě spíš nějak zase rozladilo a rozhodilo. Přišla jsem domů, zapálila si svíčku a nalila červený víno, pojídala kousky sejra s bagetou a začala vzpomínat na naše.

Jak už jsem psala, můj táta Sergej je sice profesor, ale v Čechách dělá dělníka, protože by mu jako Ukrajinci nikdo slušnou práci nedal. Je neskutečně sečtělej, chytrej a strašně poctivej a hodnej /je fakt, že po něm asi moc nejsem/. Jednou, už je to asi tak deset let, byl pozvanej na nějaký sympozium vod klubu Esperanta, do kterýho patří, do Jižní Koreje. Jel tam i s mámou a strašně se tam těšili.

Táta si tam tenkrát koupil videokameru. Jeho první kameru v životě. Nádherná, v černým koženkovým pouzdře. Značka Panasonic. Byla asi o třetinu levnější než tenkrát stála u nás a táta byl na ni děsně pyšnej. Když přiletěli na Ruzyň, mohlo bejt něco málo před půlnocí, šel táta směrem k celnici, načež se ho máma úplně vyděšeně ptala, proč. „No, přece proclít tu koupenou kameru", řekl táta s klidem. Vo mámu se pokoušely mdloby, ale táta jí vysvětlil, že kdyby se všichni chovali tak, že budou předstírat, že si ji normálně vzali na dovolenou a přitom by to nebyla pravda, tak bychom prej v tomhle státě moc daleko nedošli.

No dobrý. Takže šel, vzbudil úplně vzteky zelený celníky, který na něj koukali jako na magora, protože tohle ještě v životě nezažili, pak mu naštvaně strčili nějakej formulář na vyplnění a řekli, že musí zaplatit vosm tisíc za clo. Táta byl úplně v šoku, protože takovouhle pálku fakt nečekal. Samozřejmě ty prachy u sebe neměl, tak se ptal, jestli to může zaplatit složenkou nebo na nějaký konto a voni že ne, že to tam musí přinýst osobně a že do tý doby mu ji zabavujou, ale ať si zejtra pospíší, protože začíná novej den, jenže von to přihlásil ještě v předešlým dnu a tudíž mu za každou započatou hodinu úschovy budou účtovat stovku…Za dobrotu na žebrotu.

Takže táta si musel druhej den vzít volno z práce, makat do spořitelny, tam vybrat prachy, jet na letiště, zaplatit clo plus úschovný, vzal kameru a jel zase domů. No fakt síla. Máma na něj byla dost naštvaná a my se ségrou jsme se mu strašně smály, že ne vždycky platí, že s poctivostí nejdál dojdeš. Pak se ho máma ptala, že kdyby věděl, jakej to bude vorpuz, jestli by to bejval udělal znova. Táta se tak dlouze zamyslel a řekl: „Jo, udělal bych to znova, akrát bych možná bejval počkal do tý půlnoci, aby mi tam neúčtovali to úschovný…"

No, tak todle je typickej můj táta, příště zas napíšu vo mý mamě. A já jak tady sedim a koukám do tmy venku, tak je mi jasný, že mi na ty vánoce bez nich bude pekelně smutno.