a další splíny 

V pátek další lekce češtiny u Pauly, nevim nevim, jak dlouho tohle já a vona vydržíme. Já prostě asi nebudu mít nervy rvát něco do týhle tupý hlavy. Vona je spíš fakt tak na vokrasu než na cokoliv jinýho. Ach jo. No, ale aspoň jsem jí naučila skloňovat sloveso mít….Pak ji ještě asi naučim „veselé vánoce, tati" a pak už na to asi kašlu, bude mít to, co chtěla, taťka si popláče dojetím a bude to….

Kolem pátý jsem dorazila domů a těšila se z toho, že je pátek a že mám před sebou volnej víkend. Doma jsem si zapálila „krb", což je taková legrační věc, která fakt vypadá jako krb, je tam naskládaný dřevo, ale je to na plyn, takže za tim dřevem vede taková nenápadná trubička a ta se musí v ústí zapálit a pak vopravdovej voheň volizuje nevopravdový dřevo, ale ten svůj efekt to splňuje: vypadá to dobře a ještě to hřeje. Nevim, jestli jsem se zmínila, že je mi tady doma neustále kosa, protože Angličani to maj prostě jinak a i v hnusným počasí a v pěti stupních často vidíte i děti, který maj sukničky a jen podkolenky, ženský, co jsou naboso, chlapy v lehkejch bundičkách. Brrrrrrr….

No, ale zpátky k tématu. Takže jsem si zapálila v krbu, nalila si skleničku whisky z toho, co v tý pětilitrový flašce zůstalo /moc toho už neni…/, sedla si ke krbu na zem a nechala si vyhřívat záda, pustila si Williamovo cédéčko s Jerry Garcíou a psala si deník. Jo, já si ještě k tomu všmu fakt ručně píšu deník. Píšu tak svý pocity a věci, který bych sem na blog asi nedala, protože to někdy prostě nejde, nebo se za některý věci možná i trochu stydim. Nevim. No a tak si tak píšu deník, kouřim cigárko a poslouchám tuhle geniální muziku a najednou slyšim klíče v zámku. Docela mě to překvapilo, protože ta srbská uklízečka už sem nechodí /William se jí fakt zbavil, řekla jsem, že mu tady budu uklízet já, přinejmenšim stejně dobře a vona je na mě šíleně naštvaná…/ a tak mi nebylo jasný, kdo by to mohl bejt. Jenže William má na všechno možný lidi, třeba jednoho černocha, Evanse, co mu sem chodí sem tam dělat různý úpravy, ale to mi většinou vždycky nahlásí dopředu…

No nic, takže sedim a najednou zvednu hlavu a vidim před sebou tak šedesátiletou šedivou, vysokou, hubenou pani, která se na mě úplně vytřeštěně kouká. Já na ni Hello, I am Sonja, William’s friend, teda jako že jsem Williamova kámoška a chci jí podat ruku a vona mě úplně přehlídne a říká: „A co tady děláte, kdo jste, odkud jste a jak dlouho tu budete?" Prej že je Williamova matka a přinesla mu nějaký věci!!! Ufff. Tak jsem jí začala vysvětlovat, že tu jako teď bydlim a že nevim, jak dlouho tu budu a že jestli mám něco Williamovi vyřídit a vona se na mě jen dost nepřátelsky podívala a řekla, že ne, že mu zavolá, položila ty věci na linku, řekla, ať to kdyžtak dám na místo a byla pryč…..

Já z toho byla docela vedle, přišlo mi, že jí dost vadí, že tam jsem. Jala jsem se vybalovat ty věci, který tam nechala. Bylo tam asi 100 stříbrnejch příborů!!! /Nechápu, na co William potřebuje tolik příborů, když bydlí sám…/ a osm rolí toaletního papíru a nějaký mejdla.. No to jsem teda blázen. Měla jsem z toho docela pokaženou náladu.

Za chvíli na to mi volal William, že ten večer dělá doma party a jestli bych nezašla do jedný nedaleký cateringový společnosti vyzvednout jídlo, který vobjednal, že navobjednal nějaký „kanape" a „humus" a spoustu dalších věcí. Já tam teda šla a zjistila, že humus neni nějakej hnus, ale strašně dobrá taková jakoby pomazánka a to kanape je canapé a jsou to jednohubky. Bylo toho strašně moc, pak nějaký vařený jídlo, tak se mnou poslali nějakýho chlápka, kterej mě vzal nazpět autem.

Pak přiběhl Wliiam, řekl, že se mnou počítá, ať zůstanu, jestli nemám nic lepšího na práci a pak jsme chystali na stůl pro deset lidí. /Aha, stříbrný příbory se najednou hodily…/Ti začali přicházet vokolo vosmý. Kromě různejch Angličanů přišel taky jeden strašně srandovní Belgičan, dvě Němky a jeden Rakušan a taky Williamův mladší brácha, kterej se na mě celou dobu tvářil stejně jako ta jeho matka. Takovej nepříjemnej suchar. Jinak to byla docela legrace a docela dobře jsme se bavili.

Akorát teda všichni chtěli vědět, jak jsme se seznámili a tak si William najednou vymyslel zase nějakou neuvěřitelnou historku, jak jsme se předevčírem potkali na ulici, uviděli jeden druhýho a hned nám bylo jasný, že jsme si souzeni a tak jsem se rovnou nastěhovala k němu. Všichni se tomu smáli, protože ho asi znaj, že furt vtipkuje, akorát mě napadlo, jestli von se za to nestydí, že mě přitáhl k sobě domů a teď se mě nemůže zbavit?? Ach jo, leze na mě nějakej splín. Dochází mi, že jsem u úplně cizího hodnýho člověka a že tohle nemůže trvat věčně…