A celá naměko

Těch pár dní s mejma švýcarskejma kámošema mě úplně vodrovnalo. I když normálně nemám problémy chodit spát za svítání a dát si pár piv a pár vodek, tohle bylo moc i na mě. Ruedi za mě furt všecko platil, což mi bylo strašně trapný, ale moc jsem se nemohla bránit, protože už zase nemám ani floka.

U Černýho Vola jsme za chvilku byli jako doma, ale ta vobsluha tam… to je teda šílený. Dva dědci, co nosej piva bez ptaní a když člověk nestíhá tak rychle pít, tak vás normálně vyhoděj. Pak se ještě tvářej, jakoby vám dělali děsný milosrdenství. No hrůza. Švýcaři byli úplně unešený z jídel jako je smaženej květák, knedlíky s vajíčkem, utopenci a tak a taky si docela pochvalovali ceny, i když teda mě v poslední době už nestačej peníze vůbec na nic.

S Ruedim je to teda už úplně pasé, myslim, že i von už to  pochopil a asi aby mě naštval, začal někdy ve dvě ráno balit nějakou Češku v hospodě dole na Malostraňáku, čímž mě totálně vytočil. I když ho sice nechci, tak přece přijel za mnou, no ne?

Tak takhle to probíhalo celejch 6 dní, co tu byli. Já furt chodila nad ránem domů a máma byla celá nesvá, že má vo mě strach. My už se dávno ale domluvily, že když půjdu domů po jedenáctý večer, buďto mě půjde někdo doprovodit až domů nebo si vezmu taxíka. A tohle já teda docela dodržuju, protože se sama strašně bojim. Takže jsem si teď poslední dobou volala furt jednu taxikářskou firmu a jednou mě vzal takovej strašně sympatickej taxikář David, kterýmu jsem ve čtyři ráno tloukla nějaký kraviny do hlavy. Asi to ale nebylo tak hrozný, protože mi dal vizitku, ať prej volám vždycky jeho. Takhle jsem ho zavolala třikrát po sobě, jenže problém byl v tom, že von vobčas nemoh hned a řekl, že přijede třeba za půl hodiny, což mě přinutilo dát si ještě další drink, kterej byl zpravidla ten jeden navíc.

No a tak jsem ho prostě jeden večer nezavolala, ale zase jsem zavolala do tý firmy, kde dělá. No a když vylezu ven z hospody, čeká tam známý auto, v něm David, kterej kouká jako vrána, já taky, protože takovouhle náhodu by nikdo z nás nečekal a a von povídá:“ Hele, ty nevěrnice, tak ty ses snažila zavolat někoho ninýho?“. Trapas, ale snažim se vysvětlit, že mi prostě před nim bylo strašně trapný, že každej den někde pařim.

Teď ve středu jsme už konečně měli s kámošema rozlučku, protože ve čvtrtek ráno vodjížděli. Všichni jsme sice byli hotový a vospalý a už v podstatě nemohli, ale chtěli jsme se ještě krátce vidět. Šli jsme k nám na Letný do Bodegy, to je takovej skvělej jakoby španělskej bar, kde maj různý španělský ňamky a kde je to hrozně fajn. Nějak jsme to proti naší vůli opět natáhli a tak jsem zas přišla domů až něco po čvrtý ráno. Když jsem potichu votevírala dveře, stála tam ubrečená máma a úplně rozčilenej táta. Voba se na mě strašně vyčítavě koukali a řekli, že si musíme druhej den promluvit, protože tohle už přesahuje všechny únosný meze. Pak šli spát.

Mě to všechno bylo v tu chvíli tak nějak fuk, i když mi bylo líto mámy, ale nechápala jsem takovýhle dusno, co mi dělaj.

Táta druhej den vodešel do práce, ja samozřejmě vyspávala a když jsem se probudila, našla jsem vedle postele veršovanej dopis /můj táta je děsnej poet/, prostě něco v tom smyslu, že strašně trápim mámu, která, když se dlouho nevracim, nemůže strachy vo mě spát a že mě maj strašně rádi, ale bohužel se budeme muset rozloučit a já si budu muset zařídít svůj život po svým, ale ne u nich…..

Uf, tak to mě docela dostalo. Uvědomila jsem si, že jsem fakt blbá, že jim tohle dělám a že maj pravdu. Budu fakt muset začít žít po svým. Ovšem nevim, jak dlouho tohle můžu přežít.