Zejtra vodjížim domů

Existuje osud nebo něco takovýho? Jestli jo, tak za mě teda tentokrát rozhodl. Já se tu furt trápim myšlenkama, jestli mám zůstat nebo jet, každý ráno je mi na motorce příšerná zima, ani ten útulnej byteček už mě nebaví a stejně z něj musim vodejít, protože Gabi se vrací. Ruedi mě chce nechce, já nevim, prostě buď je tak nesmělej, nebo mě fakt nechce, nebo že by byl na kluky? Kdoví, každopádně mi to na dobrý náladě nepřidává. Venku je hnusně a furt prší. Brrrrrr…..

Silvia je sice skvělá, ale Heide, ta vedoucí tady, začala bejt pěkně protivná. Fakt asi na mě žárlí, že se se mnou Silvia tak kamarádí, takže mi začala dávat služby na víkend, dokonce mě rozplánovala na všechny víkendy na zbytek září a na celej říjen, asi abych nemohla se Silvií vo víkendu nic podnikat. Je to docela mrcha. Myslím, že chce nastoupit i na místo Jorga, což je tady ten nejvyšší šéf. Neustále ho pomlouvá u zakladatele týhle nadace, když tam Jorg neni, dokonce jsem to i sama několikrát zaslechla, vona si asi myslela, že jí nerozumim, když mluví švýcarsky, jenže já už se docela chytám. Říká vo něm, že jen chlastá a nic nedělá, což je pěknej podraz, protože vona sama už ráno po příchodu do práce popíjí šampaňský a neustále drbe.

No a jak mám celou tu dobu takovýhle splíny, jedu si do Frauenfeldu po práci, abych se mrkla do vobchodů, po cestě jsem zašla ještě do Eisenwerku, kterej byl úplně vylidněnej. Koupila jsem si Thurgauer Zeitung /procvičuju němčinu/, dala si svařák, aby mi nebyla kosa a v klidu jsem si tam lebedila. Jenže to by tam nesměla přijít partička Rusů. Normálně nějaký mladý týpci z Moskvy, co si sedli ke stolu a začali si vobjednávat vodky. A já zaslechla ruštinu, srdce mi zaplesalo, že se mám s kým bavit, tak jsem si k nim přisedla a voni začali vobjednávat vodku i mě. Pak se stavil Igor, tak jsem ho přivedla k nám, seděli jsme a kecali /Igor sice rusky neumí, ale bavil se docela dobře i přesto/ a já se docela slušně namazala. A to jsem celý léto pila jen umírněně!

Rusové asi v 8 večer chtěli jít pařit dál, jenže já před sebou měla ještě kus cesty na motorce a tak jsem se rozloučila. Fakt už jsem nemohla. Sedla jsem na svoje Monkey a vydala se do polí. Jenže jak jsem byla fakt dost nametená, nevybrala jsem jednu zatáčku a zahučela do škarpy. Helmu jsem měla a jela jsem dost pomalu, takže kromě toho, že jsem byla strašně zablácená, se mi nic nestalo, ale….. kolem jeli policajti a celý to viděli. Když jsem je uviděla, docela se mi rozbušilo srdce, protože jsem věděla, že tohle je teda pěknej průser. A pak už slo všechno ráz na ráz. Kontrola, dechová zkouška, moje slzy, krokodýlí, vodvoz na policejní stanici a dlouhej rozhovor s místníma poldama…….

Nebudu to zbytečně protahovat. Dohodli jsme se, že mi neseberou řidičák, ale že mám do odvolání zákaz vstupu na švýcarský území a tři dny na to vodsud vypadnout. K tomu všemu pokuta 1200 CHF. Ach jo…….. Musela jsem přespat tam /dalších 150 CHF/ a ráno mě vodvezli až do práce. Bylo mi to strašně líto. Silvia s Jorgem se tomu docela smáli, říkali, že jsem úplně blbá, ale že jsem měla kliku, že Švýcarům by tohle nikdy neprošlo a že by platili minimálně desetkrát tolik a ještě jim sebrali řidičák a nechápali, že na mě byli tak milosrdný.

Heide se na mě jen nenávistně koukala a nekomentovala. Henri mi dal na rozloučenou knížku Muž z Želar v němčině a k tomu láhev vodky Gorbačov jako vtip a Ruedi, kterej se to dozvěděl vod nevimkoho, mi dneska večer uspořádal večírek na rozloučenou. A tak tady končim. Je rozhodnuto za mě.

Jo, a Jorg mi slíbil, že mě dneska večer prej vodveze taxík….