a o novejch známostech

Celej tejden jsem strávila s Henrim v kuchyni. První jsem si myslela, že to budu střídat, jak jsme se dohodli v kanclu, ale všichni se mi tu smějou a říkaj, že Henri si mě prostě žádá a že normálně s nikým dýl jak dva dny nevydrží, protože je strašně nervní a vzteklej, ale mě si prej děsně voblíbil. To asi proto, že s nim po práci chodim na pivo a probíráme knížky.

Jenže mě Henri začíná trošku děsit. Strašně žere každý slovo, který řeknu, má pocit, že jsem vtipná, chytrá, děsně dospělá na svůj věk a tak a já najednou mám takovej nepříjemnej pocit, že je toho všeho na mě moc.

Tuhle jsem našla totiž ve svým pokojíku, kterej je furt vodemčenej a může tam vejít kdokoliv, na stole knížku Láska v časech cholery nebo jak by se to řeklo česky, od Garcii Marqueze a tam bylo takový srdceryvný věnování, až mě to fakt dost zaskočilo a začala jsem z celý situace bejt pekelně nervozní. Snad si vode mě dědek něco neslibuje?

Každopádně mám teď o víkendu zas volno. Silvie měla nějaký plány, takže jsme bohužel tentokrát nikam nevyrazily. Já se začala pomalu děsit toho, že celej pátek a sobotu zase strávim nad němčinou, která už mi začíná lízt i ušima, ale nakonec dopadlo všechno jinak.

Kousek odsud se nachází malý město Frauenfeld. Lidi v práci včetně Henriho říkali, že tam je docela dost dobrejch hospod a taky jeden piano bar. A tak jsem vzala svoji malou Hondu a vyrazila do města.

První jsem vobrazila nějaký šílený techno podniky, tak tohle já teda fakt nemusim a pak našla jednu hospodu, úplně úžasnou. Jmenuje se Eisenwerk a je to nějaká snad bejvalá továrna. V přízemí je hospoda s galerií, dole nějakej klub, vedle různý výstavní síně a tak, no prostě docela slušný.

Já si sedla ven na dřevěnou lavičku a vobjednala si pivo. Vevnitř ale se něco dělo a tak jsem se šla mrknout. U klavíru seděl chlapík s takovým třídenním strništěm a mastil to na piáno úpně božsky. Byla jsem fakt nadšená a i když vim, že tohle slušný holky nedělaj, poslala jsem mu panáka tekily. On pak vo přestávce přišel za mnou a když slyšel moji otřesnou němčinu, ptal se, vodkud jsem. Neměla jsem takovou slovní zásobu, abych mu řekla svoji life story a tak jsem řekla, že jsem Češka. A von… no to mě podrž, na mě spustil slovensky!! Tak to jsme se nasmáli. Je to Slovák, jehož rodiče sem zdrhli v 68 roce a on sem přišel jako malej, takže už je spíš Švýcar a jeho slovenština je docela legrační. Jmenuje se Igor.

Řekl mi, jestli chci, ať na něj počkám, až dohraje a že si pak půjdem někam sednout. A tak jsme pak šli do jednoho jazzovýho klubu na drink a Igor mi vyprávěl vo sobě a vo tom, jak kreslí komixy do různejch časopisů a přivydělává si hraním na piáno, jak byl ženatej a má dceru, ale manželka se s nim rozešla a dceru mu nechce ukazovat, jak si pamatuje na svý dětství na Slovensku a spoustu jinejch věcí. Vlastně máme tak trošku podobný osudy přistěhovalců a tak jsme si spolu fakt rozuměli.

No a to je všechno. Možná se zas potkáme příští tejden. Včera už jen koupání v jezírku a pohodička a dneska večer musim nastoupit na noc k dětem. Budu je poprvý sama hlídat. To bude zas zážitek.