…a další stěhování…

Nějak nemám moc chuť psát, ale aspoň napíšu některý události posledních dnů. S Jarkou se situace docela přivostřila, protože začala někam tajně chodit beze mě a nechtěla vůbec říct kam a s kým, takže já jsem seděla většinou sama na dvorku, snažila se klábosit s místníma „vězněma", chodila sama do hospody na jedno pivo, ale už mě ani moc nebaví tam dělat kašpara hospodskejm dědkům, co smrděj hnojem, takže si většinou sednu sama, dám řeč s hospodským a zase vypadnu. Sem tam si tam zajde na salát a na sklenku vína i Pere Julian, ten farář, ale jinak tady fakt chcípnul pes.

Takhle to všechno šlo až do neděle večer. Jarka vypadla na celej víkend, tvářila se furt strašně tajemně a já se rozhodla, že bychom si měly promluvit. Že tu prostě vobě dvě bejt nemůžem, takže buďto já nebo vona. To jsem jí taky hnedka, co večer vešla do pokoje, řekla a vona se začala chichotat jak blbá a že prej si taky vo tom zrovna se mnou chtěli promluvit a at jdu ven. Cože? Chtěli? Kdo to jsou ONI????!!!

Venku čekal Francois u auta a usmíval se na mě. Prej jestli si vyjedem do Paříže na večeři. Všichni tři. Tak na to já teda neměla náladu, abych někam jezdila ve třech a tak jsem řekla, že jestli má něco na srdci, tak jdeme do místní hospody a hotovo.

Hned na úvod jsem si dala dvě vodky, protože mi bylo jasný, že se něco děje a že to asi jen tak lehce nezkousnu. Jarka se furt dál hihňala jak pitomá a já čekala, co z nich dvou vyleze. Francois ji najednou chytil za ruku a říkal mi, že je mi strašně vděčnej, že jsem sem Jarku přivezla, že už si myslel, že ani nikdy žádnou správnou ženskou nenajde, ale teď že si je jistej, že ji našel. COŽE????? Teď jsem teda koukala jako pitomá zase já. Francois a Jarka? Voni byli celou tu dobu spolu? Celej víkend a všechny večery? A ze mě dělali voba dva úplnýho blbce?

Dala jsem si další vodku a řekla klidným hlasem /jasně, že se mi chtělo brečet, ale to jsem udělala až pak v noci v pokoji…/, že jsem teda fakt šíleně ráda, že se holoubci našli a že jim přeju hodně štěstí a že si teda spakuju kufry, protože nám tu začíná všem bejt docela těsno. Na to ale Francois řekl, že už vo tom přemejšlel a ať se nebojim, že už pro mě něco má. Že prej bych mohla jet do nějaký jejich pobočky Švýcarsku, je to prej v podstatě ten samej princip, akorát prostě budu v jiný zemi.

První se mi chtělo mu chrstnout vodku do ksichtu, pak jsem ale řekla, že už musim jít a že si to do zejtřka rozmyslim. No a pak jsem běžela do pokoje, lehla si na postel a řvala jak malá holka. Začalo se mi strašně stejskat po mámě a tátovi a po domově, takže jsem se první rozhodla, že na všechno kašlu a jedu domů. Jenže pak…. pak mi došlo, že sice budu první tejden pařit s kámošema na Letný a maminka mi bude vařit dobrůtky a táta snídaně, jenže potom budu muset začít něco dělat tak jako tak. A tak jsem se rozhodla, že přijmu Francoisovu nabídku a odjedu někam do Thurgau či jak se to tam jmenuje.

Teď už mám sbaleno a čekám, až mě Francois vodveze na nádraží. Ani nevim, jak dlouho pojedu. Zdejší milej tlustej kuchař mi s sebou nabalil svačiny jako bych měla před sebou alespoň dvoudenní cestu, ale takhle dlouhý to přece nemůže bejt. Před chvilkou jsem se ještě byla rozloučit s farářem, dal mi na památku bibli ve francoužštině a vyměnili jsme si mailový adresy. S vostatníma ani nemám moc chuť se loučit.

Sedim na svým báglu a je mi tak nějak divně. Strašně těžko u srdce. Vůbec nevim, co mě čeká a kam jedu. Snad se neřítím do nějakýho průšvihu…