Konečně práce!!

Jo. Tak je to tak. Fakt jsem se dočkala. Francois totiž přijel, jak mi předtim slíbil.Řekl, že můžu dělat v nějakým dobročinným domově. Nic víc mi ale neřekl. Já se ho ptala, jak to bude s tim bydlenim a von mi na to řekl, ať se zatim vo nic nestarám a zase zmizel.

Já teda na radu pár čtenářek jsem si fakt udělala kopii svýho pasu a zanesla ji Magalii. Ta ze mě chtěla tahat podrobnosti vo mý práci, jenže já nevěděla, co bych jí řekla a kecat jsem jí taky nechtěla, tak jsem říkala, že se stavim jindy a že děsně spěchám.

Druhej den ráno pro mě přijel takovej starší chlápek malou dodávkou a vodvezl mě někam za město /ještě se tu moc nevyznám/. Tam byl nádhernej starej barák, zvenku to vypadalo jak nějakej bejvalej zámek či co, ale vevnitř všechno děsně moderní. Tam mě v kanclu představil šéfovi, Jeanovi, že prej mi všecko vysvětlí.

Jean, tipla bych mu něco kolem čtyřicítky, mi řekl, že tohle je domov pro lidi, co jsou na cestě mezi blázincem, vězením a alkoholickou léčebnou. Vlastně tam bydlí asi 70 chlapů ve věku od 20 do 70 let, co měli nějakej problém, hlavně s alkoholem a dopustili se třeba i nějakejch malejch kriminálních činů. A ti tam maj teď nařízenej pobyt. Některý tam jsou ale dobrovolně, protože nemaj kam jít a některý zase sem tam zdrhaj, ale pak je vždycky přivedou zpátky. Na pokojích jsou po dvou a jejich pracovní náplň je taková, že dělaj na farmě, v zahradě, v kuchyni, v dílnách a tak. Jenže nedostávaj plat, protože by všecko prochlastali, ale dostávaj jako odměnu takový žetony, za který si v místním obchůdku můžou kupovat potraviny a nealko nápoje a cigára. Teda aspoň tak jsem to pochopila, protože Jean nějak extra dobře anglicky neumí.

No a prej než se naučim aspoň trochu francouzky, tak budu pomáhat, kde bude třeba. Hlavně v zahradnictví a v prádelně. Taky mi slíbil, že se tam můžu nastěhovat, protože tam maj volnej pokoj a jíst můžu se zaměstnancema toho domova. A k tomu všemu mi daj jako kapesný 15 Eur denně. /Kdyby věděl, že piju vodku, asi by mi dal taky žetony…/ To je teda úplná bomba, protože budu mít ubytko i jídlo a ty peníze se mi teda šiknou.

Pak mě chlápek s dodávkou vodvezl zase zpátky, abych si sbalila a přestěhovala se do toho domova. Já byla nadšená, jediný, co mě štve je, že budu muset opustit Paříž. Ale snad se tam sem tam nějak dostanu.

Ve středu jsem měla nastoupit v 8 ráno do kanclu, aby mě někdo zavedl na místo. Jenže, já blbec, jsem zaspala!!! Chápete to? Já zaspim první den do práce! Vzbudila mě až okolo devátý taková nepříjemná ženská, snad nějaká sekretářka, či co a prej kde jsem a něco francouzsky blekotala, já jí nerozuměla, jen mi bylo jasný, že se zlobí. Naházela jsem na sebe v rychlosti nějaký voblečení a polomrtvá hlady jsem šla bez snídaně na zahradu.

Tam mi ukázal Paul /hezkej blonďatej zahradník s modrejma vočima…budu ho muset trošku voťuknout/ nekonečněj lán nějakejch kedluben nebo co to je a prej, že mám začít plejt záhony. Dal mi holiny a rukavice a kýbl, ať to mám kam dávat. A tak jsem plela, plela a plela, až se ze mě kouřilo. Teď fakt vidim, že vydělávat prachy neni žádná sranda a docela mě mrzí, že jsem se na tu vejšku nepřihlásila, no, ale to je pozdě.

A tak jsem tady, utahaná, právě po obědě, mám zrovna polední pauzu a nevim, co dál. Mám zůstat? Lidi jsou tu hodný, snad se naučim časem i jazyk, ale představa, že budu celý léto vytrhávat plevel mě docela děsí. Ach jo, vim, že jsem nevděčná, ale co mám dělat?