A vo barech na Žižkově
Tak, po tý strašný historce s tou spartou, se mi Jeremy vůbec nevozejval. Já byla docela naštvaná a vlastně už ho stejně ani moc vidět nechtěla.
Válela jsem se furt v posteli a jen jedla a kouřila na balkoně, až to mýho tátu začalo pořádně štvát a řekl mi, že od začátku novýho tejdne, pokud chci u nich bydlet, začnu přispívat na živobytí a nájem, protože už mám po maturitě, studovat nechci, a abych se jen tak válela po zbytek života doma, se mu nelíbí a tudíž tohle pro mě bude motivace začít si sama vydělávat.
Ach jo. Asi má pravdu. Ale já stejně věčně nejsem doma, takže jsme se s našima nakonec dohodli, že budu přispívat tři tácy na nájem a živit se budu sama, takže mi máma vyklidila jednu přihrádku v lednici, kam si budu kupovat svoje jídlo. No, zatím tam mám jen utopence a dvě piva…
Jenže to znamenalo sehnat si nějakou práci. Zavolala jsem na nějaký číslo z inzerátu a dohodla si schůzku ve firmě, která shání někoho na překlady z ruštiny. Je to nějaká security či co někde na Žižkově. Tak jsem tam šla, bylo to dost daleko za Želivskýho v nějakým hnusným votřískaným šedivým baráku, všude vokolo samý hřbitovy a hnusný stavby, já se bála i za bílýho dne, co teprv večer.
Představila jsem se chlápkovi, co tam měl službu a ten zavolal šéfovi a říkal:“Šéfíku, mám tu pěknou slečinku s dlouhejma vlasama a červenejma šatičkama, chtěl bys ji vidět?“ Šéf byl tlustej hnusnej upocenej plešatej šedesátník s odpornejma vočima, jen se mě zeptal, jestli umim dělat kafe a pak řekl, ať přijdu za hodinu, že se rozhodne, jestli mě veme.
Já byla docela znechucená, ale byla jsem zvědavá, jak to dopadne, tak jsem se rozhodla čekat, jenže tam v tý díře vůbec neni žádnej park nebo normální hospoda, tak jsem zapadla do nějaký non stop herny, kde jsem si dala panáka vodky. Tam si ke mě přisedl takovej symptaickej kluk, tipla bych mu něco kolem 25 a dal si jednu vodku se mnou. A pak už to lítalo. Já zapomněla na tu práci a po asi vosmý vodce přišli nějaký kámoši toho kluka, sedli si k nám a prej že pojedem ještě někam a já skončila v nějakým šíleným baru, kde byly samý děvky, kolem nich kroužili týpci ve zlatejch řetězech, jenže to už jsem byla poměrně jetá, takže jsem si z nich začala dělat srandu, až mě nakonec ten původní kluk, už ani nevim, jak se jmenoval, vodtah do auta a zavezl domu. Naštěstí.
Já přišla domů úplně zkárovaná a to bylo teprve 8 hodin večer. Našim jsme to nahlásila hnedka u vchodu a voni prostě jen smutně koukali. Pak mi táta zas vařil čaj a já furt vobjímala mámu a říkala jí, že už jí nikdy neopustim a pak jsem usnula ve voblečení a vzbudila se až druhej den s pěknou kocovinou.
Máma mi druhej den říkala, že mi volal Jeremy. Ale vo tom až příště, protože to je na dlouhý lokte, ale as mu dám ještě šanci.
tak to abys hledala dal.. tady asi uz praci nedostanes.. 🙂
teda tvi rodice zavedli dobre vychovne metody.. ale tak proc ne, s odstupem casu si myslim ze je to docela vychovne. ale kdyby po mne tehdy v osmnacti nekdo neco chtel, asi bych se moc nadsene netvarila.. 🙂
jo, a uz se konecne rozepis o jeremym.. cekam!!
…jaaa takyyyy 🙂
uf teda ty si oraz, ja bych se spis bala ozirat se s cizima klukama, co te tahaj buhvi kam nez tech krizu;)
jinac rodice jsou drsne-racionalni, su zvedava jak to zvladnes soni, drzim palce;) a primlouvam se za jeremyho sak vis;)
taky si vybavuju interview na ruznejch silenejch mistech kde jsem si sama sebe neumela predstavit a typky kterejma jsem pohrdala a presto jsem sedela a odpovidala na otazky s vedomim, ze mi cela jejich firma nesaha ani po kotniky a ze na to zapomenu jakmile se za mnou zavrou dvere. O co lepsi by bejvalo byl se vzdycky otocit na podpadku hned ve dverich.
A k tomu nonstop baru a odvozum autem s neznamejma typkama v nestrizlivym stavu: davej si bacha, ne kazda takovahle story konci happyendem!
vcera jsem mel „pohovor“ v siemensu. ta holka byla tak o tri roky starsi nez ja.. okamzite jsem ji zacal tykat, nakonec to vypadalo, ze sem spis delal interview ja s ni, nez ona se mnou 🙂
vsem: ja vim, taky z toho mám teď pěknou depku. připadám si jako looser a jsem šťastná, že jsem přežila…
jinak rodiče maj svéráznou výchovu, ale aspoň mě to přinutí něco dělat, ty utopence už jsem snědla a pivo vypila a teď budu mámu muset poprosit vo něco k snědku…