A šílená kocovina

Jo, přiznávám se bez mučení. Mám fakt strašnou kocovinu. Ale nejen takovou tu klasickou, spíš takovou morální.

Ale abych nepřeskakovala. Takže nakonec jsme na včerejšek vymysleli akci, že přijdem do školy všichni převlečený za hipízáky a budem se tak chovat. Sranda byla, že i některý šprti vypadali fakt dobře, Jarka mě docela šokovala, protože přišla v dlouhatánský sukni a takovejch řemínkovejch sandálech, květinovou košili navrchu a vlasy svázaný proužkem kůže. Musim říct, že i když to měla bejt sranda, tak jí to snad poprvý v životě fakt seklo.

Lukáš přinesl cédéčko z muzikálu Hair a na školním dvoře jsme to rozjeli docela slušně. Tím, že jsme byli za hippies, tak nám dokonce profersoři tolerovali i pár těch flašek a marijánku, kterou jsem pro změnu přinesla já. Ne, že bych byla nějakej experimentátor s drogama, to vůbec ne, ale ta marjánka mi přišla taková stylová, tak jsem si ji sehnala vod kámoše.

Vydělali jsme takhle docela slušně peněz, takže jsme pak šli celá třída a pár skvělejch profesorů do hospody kousek vod gymplu. Letnou jsem tentokrát neprosadila, ale to neva, změna prostředí taky neni vobčas tak špatná.

Ta hospoda byla naprosto šílená. Zaplivaná, zahulená, že nebylo skoro vidět, ale točili tam Gambrinus za 18Kč, což bylo slušný, takže se většina z nás docela zmastila…

Kolem sedmý večer, když už pár klasickejch šprtů vodešlo a já v sobě měla sedmý pivo, jsem začala zpívat na stole. Já totiž docela dobře zpívám, ale normálně se dost stydim, takže potřebuju bejt trochu namazaná. Některý spolužáci z toho byli úplně paf a starý dědkové v hospodě taky, dokonce i sám hostinskej docela čuměl a tak nás celou partičku pozval na jednu rundu ferneta a mě řekl, že kdybych chtěla, můžu tam jednou za tejden zpívat normálně za peníze, že mi sežene někoho, kdo by mě doprovázel na nějaký nástroje. No vida, takže to bych měla nějakou tu brigádu vyřešenou.

Mezitím ale se vedle mě nastěhoval Lukáš. Já jsem vo něm včera už psala. Je to děsně chytrej kluk, fakt i docela hezkej, ale já si celý 4 roky myslela, že je nafoukanej, se mnou snad za celej život předtim promluvil 3 slova nebo tak něco.No a poté, co jsem dozpívala, do mě začal najednou z ničeho nic hučet, že už je do mě strašně dlouho šíleně zamilovanej a že se na mě nikdy nevodvážil promluvit a takový ty vožralý kecy, z čehož jsem byla tak v šoku, že jsme se ke konci večera začali vobjímat a trošku líbat a von mi řekl, že mě pojede doprovodit domů, aby se mi jako nic nestalo, jenže já měla spíš pocit, že by doprovod potřeboval von.

Každopádně jsme asi kolem jedenáctý vypadli skoro jako poslední, podpírali jsme jeden druhýho, Lukin mě chtěl ještě na chvíli zatáhnout do nějakýho parku, jenže já chtěla co nejrychlejc domů. Chtěla jsem mu dát ještě poslední pusu a jako pak že už pojedu, Lukin vodvrávoral na vopačnou stranu a ke mě najednou někdo přicházel takovým svižným krokem. Profesor. Ten šílenec na mě čekal celej ten den před tou hospodou, až půjdu ven.

Já jsem se ho první šíleně lekla, protože jsem nevěděla, kdo to jako je, jenže hnedka, jak promluvil, mi to bylo jasný. Soni, mám o vás strach a takový ty kecy. No a já, jak jsem byla v ráži, jsem ho prostě docela nevybíravým způsobem poslala někam…

Jak jsem se nakonec dostala domů, si už moc přesně nepamatuju. Máma mi ráno udělala nějakej žaludeční čaj a táta zase míchaný vajíčka a neřekli mi ani slovo, jako že smrdim hospodou a že jsem přišla domů v dost hrozným stavu a tak, jen se na mě tak jakoby zkoumavě dívali. Pak někam společně odešli i s Táňou a řekli mi, ať si dneska odpočinu.

A já se rozbrečela jako malá holka. Najendou to na mě všechno dolehlo, to, že něco končí, že vlastně některý ty lidi mi budou vážně chybět, že nám končí mládí, že mi Lukáš vyznal lásku a já přesně nevím, co s tím, kromě toho ten Čtverec, teď už je to jasný, že se mi pomstí, no a taky mě docela dost bolí hlava. Kdyby mi aspoň naši řekli, že jsem pitomá kráva a co si to dovoluju, jenže voni jsou po tomdle všem ke mě tak hodný.

No nic, dneska to jdu zabalit, na učení nemám a tak si pustim nějakou muziku a budu čekat, až mě ten šílenej splín přejde.