Jak to se mnou vlastně je
Tak třeba, co se mi před pár dny stalo – sedím doma a poslouchám Hyjé trabandy, najednou zvonek a na chodbě dva pobožný, chlap a ženská, asi jehováci nebo nevím, pročesávali celej barák. Jak jsem otevřela, tak hned na mě – slečno, jste šťastná? To mě silně zaskočilo, většinou mrskaj ty svoje veršíčky, aspoň co se povídá, jednou už to na mě taky zkoušeli, ale to jsem jim utekla, protože to bylo na hřbitově a přišlo mi to nechutný. Teď jsem utéct nemohla, jenom zabouchnout a to jsem neudělala, protože prej, jestli jsem šťastná, a já zalapala jak ryba na suchu, a nevěděla, co říct. Pak jsem se vzpamatovala a řekla, že jo, že jsem, i když to možná neznělo moc přesvědčivě, ale to je jedno, prostě jsem jim poděkovala, jakože nic, a zavřela dveře.
Zajímavý na tom bylo, že jsem potom fakt přemýšlela, jestli jsem šťastná, nebo ne? Mám to pořád nějak napůl. Fifty fifty, nebo spíš je to nějaká měňavka, těkavka, každou chvíli jinak. Někdy bych nadšením všechny zulíbala – i když… všechny asi ne, že jo… a jindy sedím doma a nechci nikoho vidět. Vlastně chci, ale někoho, koho neznám. Koho teprve poznám. Ale v zásadě, když to tak obracím ze všech stran, tak asi šťastná spíš jsem, nějak sfouknu tu maturitu, jenom s tou vejškou pořád nevím. Nechce se mi jít studovat, nějaký přihlášky jsem si dala, ale že by mě něco nějak moc bavilo… Tohle závidím třeba Monice, to je spolužačka, ta ví už několik let, že chce studovat práva a hotovo. Jde si za tím a je spokojená. Já na práva nikdy!!
Pak mě napadla děsná myšlenka, za kterou se trochu stydím – představila jsem si, jak pročesávám baráky, zvoním lidem u dveří a ptám se jich – jste šťastní? Ty brďo, to bych asi nezvládla, to by mi museli dávat první pomoc. Je Monika šťastná? Musím se jí zeptat, jednu kamarádku snad zvládnu. Jestli se ale na takovou otázku dá vůbec rozumně odpovědět. Asi ne, asi je to celý blbost.
No a takhle je to se mnou pořád dokola.
myslim ze nejsi povinna cizim lidem odpovidat na jakekoliv otazky, a uz vubec ne soukromeho ci intimniho charakteru (o otvirani dveri nemluve!). Kdyz uz se stalo, mohlas misto premysleni o odpovedi vratit uder proti-otazkou (napr ‚a vy?‘ nebo ‚v jakem smyslu stasta? mate na mysli naplneni pomoci berlicky-viry?‘ atp). Kamarad je rad dostaval na otazky astronomie a archeologie. Mne jich je spis lito nez aby na mne sel z nich strach. Maj vsechno strasne zuzeny a zjednoduseny. Jednu moji znamou ‚ulovili‘ kdyz byla doma na matersky. Poslali za ni clenku/zdravotni sestru, protoze sama byla zdr. sestra a jak byla doma sama a bylo ji smutno, obcasny popovidani privitala, a skoncilo to tak ze se z ni stala extremistka a zacala tahat na shromazdeni manzela a deti nikdy nepoznaly vanoce a prestali jezdit na vandry …a….a….a tak..
jo, spoon, to mas pravdu, tyhle svedci jsou vobcas pekne protivny, ale ja jeste holt musim rozvinout tu teorii, jestli jsem vlastne stastna. trosku me tim proste trefili, chapes??
No jo, taky k nám chodili, ale už je to dýl. Já jsem je znal z práce, ale tam dělali, že se neznáme. Až když stáli u nás před dveřima, chovali se jako staří kámoši. No jenže to jsem s nima už zase nechtěl mít nic já…
ja hlavne nechapu, co normalne smyslejiciho jedince vede k tomu, ze se k SJ prida.. a rozhodne me oni nepresvedci o tom, ze jsou stastni. jsou to pro me sede mysi, ktere proplouvaji svetem a samy nevi, kam patri. naivne si asi mysli, ze jim SJ stesti prinesou.