Bratr mého milovaného tatínka. Jeden ze čtyř synů mých prarodičů. Každý má nějakého strejdu a nějakou tetu, alespoň většina z nás. Jenže strejda Tomáš byl prostě figurka.
Po jednom ovdovění a jednom nevydařeném manželství se na stará kolena rozhodl, že nechce být sám, a tak si ve svých 78 letech podal inzerát do novin:
- Muž z Železných hor (78 let) touží po ženě…
Na to mu začalo přicházet spousta odpovědí. Strejda se ale docela divil, že to byly různé mladé dámy, které mu posílaly nejrůznější sexy fotky ve spodním prádle a dělaly mu někdy až oplzlé nabídky. Vůbec nechápal, co by na něm takovéhle dívky viděly, až mu někdo řekl, že možná je za to může to slovo touha, a že jeho věk láká ženy zlatokopky, které si myslí, že je to možná bohatý stařík nad hrobem.
Tomáš byl velmi společenský a vtipný člověk, ale měl dva hlavní nedostatky: nikdy nepřišel nikam včas a nikdy neměl skoro žádné peníze.
Protože jezdil na chalupu u sečské přehrady vlakem z Prahy do Třemošnice, snažil se být na nádraží alespoň minutu před odjezdem vlaku. To se mi ale často nepodařilo, takže i ve svém pokročilém věku dobíhal rozjíždějící se vlak a naskakoval na něj už ve slušně rychlosti. Z Třemošnice pak většinou chodil těch deset kilometrů pěšky.
Všechny dopisy láskychtivých dam tedy hodil do koše a podal si nový inzerát:
- Muž z železných hor sní o ženě…
Odeslal dopis do redakce a pak se rozhodl, že začne chodit s první dámou, která přijme pozvání na rande na Dušičky. Neměl totiž v úmyslu truchlit s vdovami nad hroby jejich manželů a bylo mu jasné, že tyto ženy s ním v ten den na schůzku nepůjdou.
A první byla Růženka. Drobná žena asi o patnáct let mladší než on. Manžela sice měla, ale dlouho už spolu nežili, děti měla velké a pracovala v kuchyni jednoho sociálního zařízení, takže nejen, že uměla vařit, ale ještě domů nosila v kastrůlcích jídlo a často různé ingredience, které se v kuchyni nestačily spotřebovat (alespoň tak se to traduje…).
Růženka, která byla spíš introvertní a tišší typ, se zamilovala do Tomáška, jak mu říkala a Tomášek zase do do ní, a tak bylo krásné vidět, že láska kvete v každém věku. Před jídlem se drželi za ruce a říkali si: Dobrou chuť, Tomášku a dobrou chuť, Růžičko, a strejda se trošku krotil, a na chalupě chodil z místní hospůdky domů už po jednom nebo dvou pivech , protože Růžička s ním chodit nechtěla a on ji zase nechtěl nechat samotnou.
A pak jim někdo řekl, že by neměli žít na psí knížku a v hříchu, tak se Růžička rozvedla a s Tomášem se jednoho dne vzali. To bylo strejdovi zrovna osmdesát let.
Jenže asi po tři čtvrtě roce dostal strejda zápal plic a na ten zemřel. A tak skončil smutně tenhle dojemný příběh.
Ovšem strýc Tomáš byl povahy veselé a zřejmě za sebou nechtěl nechat truchlící rodinu. Přesně rok po jeho smrti jsem přijela do Prahy navštívit své rodiče. Tatínek už byl v domově pro seniory a zdálo se, že i jeho život se pomalu blíží ke konci. Proseděla jsem u něj s maminkou několik hodin, snášela mu jeho nejoblíbenější jídla, šunku od kosti, grilované kuře, ale tatínek se na všechno jen smutně díval a říkal, že nemá chuť….
Byl vlahý červnový podvečer a já jsem přijela domů na Petřiny a chystala se jít na Letnou na pivní zahrádku se svými kamarády. Venku se ale setmělo a zdálo se, že co nevidět přijde bouře.
Nasedla jsem na tramvaj číslo 1 a vydala se na cestu. Tramvaj byla úplně prázdná, když na další stanici nastoupila nádherná stařenka. Takhle elegantní paní jsem snad ještě nikdy neviděla. Na svých šedivých vlasech ostříhaných na mikádo měla posazen slamáček s čerstvými květy, byla hezky namalovaná a v ruce nesla košík s vínem a různými dobrotami na piknik. Tahle paní si sedla v prázdné tramvaji přímo naproti mně a krásně se na mě usmívala.
Normálně takové věci nedělám, ale tady mi to nedalo, tak jsem se na paní usmála a řekla jí: „Vám to ale ohromně sluší…“
Paní se na mě podívala laskavýma očima a poděkovala. Pak se se mnou dala do řeči a vyprávěla mi, že jede na piknik do Malostranských zahrad, které si každý rok v tuto dobu pronajímají s kamarády z jakéhosi spolku, aby si tam udělali piknik. Každý něco přinese a tak se všichni baví, hodují a pijí až do pozdních hodin.
Chvilku jsme si povídaly o tom, že možná bude pršet a obě vyslovily přání, aby začalo až v noci. Pak mi ta paní najednou řekla. Takhle jsme se minule s pár lidmi z naší party sešli u mě na chalupě na Seči a v naší hospůdce si dávali uzené makrely… „Vy máte chalupu na Seči?“ Zeptala jsem se udiveně. „No, na Seči přímo ne, ale kousek u přehrady, v Hoješíně…“ Vykulila jsem oči. „Vážně? My taky!“ a řekla jsem jí, že ta naše je stará Li-Le-Ta neboli Libušin letní tábor, kterou postavil můj dědeček.
„Jééé,“ podivila se ta dáma. Tak tam jsem znala jednoho šarmantního pána jménem Tomáš. Co jsme se spolu v hospůdce Pod drnem nasmáli!“
„Vy jste znala Tomáše? To byl můj strýc!“ vykřikla jsem udiveně. „Ale přesně před rokem umřel…“
Paní pokývala hlavou, že o té smutné události slyšela a pak už hlásili Hradčanskou a ona musela vystoupit. Zamávala na mě a řekla: „To bylo ale hezké setkání. A uvidíte, že pršet začne až po půlnoci…“ a vystoupila.
A já jsem šla na sraz, dala si s kamarády pár piv, pozdravila nazpět strejdu, který mi tímhle setkáním tutově zprostředkoval svůj pozdrav a před půlnocí odjela domů. V půlnoci se strhla prudká bouře a kapky deště bubnovaly na okno a já přemýšlela, jestli se mi to celé nemohlo zdát. Ale nezdálo. Takhle se to vážně stalo….
Úžasný příběh.
Moc se mi líbila i strejdova logika ohledně rande na Dušičky 🙂
díky. že jo? strejda to měl promyšlené. ty jsi neuvěřitelná, jak vždycky najdeš, že jednou za rok sem něco napíšu??
Má první láska žije od 1980s na severovýchodě USA. Jednou jsem se zapovídal v tramvaji se dvěma Američankami. Najednou jedna řekla: „Ale my známe jednu Češku…“
to je neuvěřitelné. svět ja fakt strašně malý. mně už se to taky stalo párkrát. naposledy s Barborou 🙂
Moc hezký příběh, Pavlo, dotkl se mě. Řekla bych, že je to jako dostat ještě jedno živé pohlazení, o kterém si člověk myslel, že už bude moct jen snít…
Podobně jsem nedávno v Praze vyslechla chválu na 50 let starou, poctivou zednickou práci mého táty v obci Vysočina, aniž chválící tušil, že jsem jeho dcera, a že tatínka nám 14 dní předtím vzal koviďák..
A že:
„svět je malý a o náhody tu není nouze“ jak praví pan Lustig, cestující v bižuterii, stálé bydliště Jablonec;
tak moje maminka, kterou ta kovidí brebera totálně připravila o hybnost, se až na rehabilitaci v Luži setkala po pětadvaceti letech s úhlavní kamarádkou z mládí. Po těžké nemoci, po smrti manžela, po tom co měsíce neviděla nikoho z rodiny..
Ne, ne, náhoda není to pravé slovo.
Děkuji za inspirativní čtení a přeji Vám pevné zdraví 😉
děkuji moc. to jsou opravdu neuvěřitelné příhody. je mi líto, co covid u mnohých nadělal za tragédie a mamince přeji, aby se zotavila a vám hodně sil!!!
Bylo to takové ze života, milé i když s očekávaným koncem. Ten druhý výběrový inzerát se skutečně vydařil, kéž by se tak dařilo většině lidí, ať jsou staří nebo mladí. A P.S. Svět je malý.
ano, ten inzerát, to byl zajímavý úkaz, jak jedno slovo může člvěku změnit celý život…
Moc krásný příběh lásky ❤️ ☺️…. čtu až dnes,tak je to taková nedělní pohádka,dekuju
občas si říkám, jestli se mi to nezdálo. ale opravdu se to stalo…
Jako vždy – krásné ❤️
moc děkuji a zdravím!!!
Pavlo, moc hezký článek o strejdovi Tomášovi. Opravdu se ti to povedlo. Jenom něčemu nerozumím, proč tam máš Sonja a ne Pavla. Měj se krásně Pavel
vždyť jsi četla sonjin deník, ne? sonja je moje alter ego a sem si odkládám články, které se na můj blog ostrovanka nehodí. sonja… prostě jen tak 🙂
Romantický příběh…
„Libušin letní tábor“…zajímavý název pro chatu. Dědeček ji postavil pro rodinu a takhle ji nazval Li-Le-Ta nebo to byl skutečný „letní tábor“, třeba pro děti?
Jo. Fakt. Takhle ji nazval. Ona tam.provozovala penzion. Ale tabor ne…
Ahoj Sonjo.
Náhodou jsem narazil na Tvůj blog a pár týdnů jsem zanedbával všechno jiné, abych ho do posledního písmene přelouskal. Píšeš bezvadně. Čtivě, zábavně, napínavě. Závidím. Sice jsem měl od začátku podezření, že to tak není možné, a i dost indicií (včetně asi dvou komentů, kdy za Tebe někomu odpovídala Ostrovanka), ale nakonec jsem prostě chtěl věřit, že to může být pravda. Akorát teda doufám, že to nehorázný chlastání bylo trochu přibarvený, to si nedovedu představit, že by se dalo ve zdraví a při běžném fungování zvládnout. I když je fakt, že zamlada jsem taky za večer naklátil patnáct škopků, dneska když mám třetinu, tak mám dost. A chválím, žes nakonec přestala kouřit, to nesnáším.
Teď holt budu muset přelouskat i Ostrovanku 🙂 A možná i její knihy. Náhodou v elektronické formě se koupit nedají? Od jisté doby papírové knihy nesnáším. V okamžiku koupě se mění v obtížný odpad, všechny knihovny doma natřískané a v bednách na půdě jich další metráky.
Rád bych Korfu navštívil. Určo je tam nádherně, není to zas tak daleko a Řecko mám dost rád. Ale asi to neklapne. Tuším tam nejsou žádný kempy a my jsme spíš kempoví. Na jednom místě vydržíme maximálně několik dnů a musíme dál.
To mě vážně moc těší!!! Zajímalo by mě, jak se na tenhle.blog dá narazit náhodou. Fakt jsi to celý přečetl? Některé knihy jsou online, mezi nima i Sonjin denik. Mrkni na blog ostrovanky, tam jsou po pravé straně všechny tituly propojeny na knihkupectví, tak mrkni, které jsou i jako eknihy.
Jak praví klasik – svět je malý a o náhody v něm není nouze. Popravdě už přesně nevím, kde jsem potkal prvotní odkaz. Co ale vím je, že nejdřív jsem se dostal na blog Ostrovanky. Ten mě v dnešní podobě zas tak nezaujal, ale kliknul jsem v záhlaví na Sonjin blog. Ten mě popravdě taky v dnešní podobě nijak neuhranul, ale zaujal mě kontrast mezi jeho obsahem a podtitulem a cosi mě přimělo, abych kliknul v kalendáři do časů jeho počátku. A pak už to jelo, do posledního písmenka 🙂
Včil jedu od pravěku Ostrovanku, ale jsem teprve v únoru 2009 😀
Njn. Koukl jsem na ty e-knihy, ale ty, které bych koupil, zatím jako e-knihy nejsou (Řecká ruleta, Korfu bez průvodce). U ostatních mám pocit, že bych v nich četl, co už je v blogu napsané 🙂 Ale určitě nakonec aspoň něco koupím, abys z toho taky něco měla 🙂
to je pravda, že Sonja a Příběhy z ostrova ve třech dílech jsou na blogu. A taky je pravda, že Ruleta a Průvodce ne. Ale podle mě by průvodce jako ekniha úplně ztratil svoje kouzlo, takže jsem to nechtěla, a Ruleta je takové čtení pro strašně malou čtenářskou základnu, která čte cokoliv, co napíšu, ale je to spíš těžší téma na motivy řecké krize.
tenhle blog už skoro nikdo nečte, protože sonja vlastně skončila a já si sem odkládám občas jen nějaké myšlenky, které na ostrovanku nepatří.
každopádně děkuji za milou reakci a hezké počtení!
Dobrý den Pavli, děkuji za krásné čtení.
Vás na Fb, Korfu s Pavlou Smetanovou a Ostrovanku sleduji pouze rok a mrzí mě, že jsem Vás nenašla dříve. V knihovně jsem si vloni náhodou, před cestou na Rhodos, půjčila vaše Příběhy z olivového ostrova a moc se mi líbila. Průvodce jsem si přála k Vánocům a od té doby studuji a plánuji Korfu, mám zaškrtáno a podškrtáno mnoho DŮLEŽITÝCH informací a míst :-))) Miluji Řecko, moc jsme toho ještě neprocestovali, ale těšíme se na Korfu, snad letos poprvé bez CK. Psala jsem Vám dnes na Ostrovanku a těším se na zprávu (doufám, že není pozdě) Věřím, že vše klapne.
Sonju jsem rozklikla až dnes, pobrečela jsem si při čtení starších příspěvků a obdivuji Vás za krásné, lidské a vtipné psaní a jdu číst dál do historie.
Děkuji, Hana
Mila Hanko, kam presne jste psala? Já jsem nic nenašla. Napište mi prosim na pavla@otenet.gr