Školní výlet

 

Paní učitelka Elvíra, která je moc hodná, nám řekla, že pojedeme na školní výlet do Athén. Kdybyste to nevěděli, tak Athény jsou naše řecké hlavní město, jako je vaše hlavní město Praha.

Všechny děti byly hned nadšené a začaly si rozepisovat, kdo s kým bude spát v hotelovém pokoji. Já jsem se nejdřív docela těšil, ale pak mi došlo, že tam pojedeme strašně dlouho autobusem, a to bych asi nepřežil. Já totiž mám problém jet i půl hodiny v autě. Musím mít při té jízdě pootevřená všechna okénka a naši nadávají, že tam fouká, ale já dělám jinak hrozné scény, protože se vážně, ale úplně vážně v tom autě dusím.

 

Pak jsem si taky uvědomil, že budeme někde jíst. Kdyby to byla nějaká psistaria, to je takové řecké rychlé občerstvení, kde se prodává gyros, bylo by to senzační. Jenže paní učitelka řekla, že budeme jíst v restauracích. A já prostě většinu jídla nejím.

 

V Athénách se bude chodit po muzeích, což mě strašně nudí, takže další důvod nejet.

 

No, a taky to budě v květnu, kdy tady zrovna bude babička s dědečkem z Prahy,  a ještě k tomu to bude stát skoro tři sta eur, což je teda na čtyři dny pěkná pálka, jak prohlásila máma. Za tu cenu prý můžu letět do Prahy o prázdninách a ještě mít na celou dobu kapesné.

 

Vlastně jediné, co mě na tom výletě lákalo, bylo, že bych spal s Fotisem v pokoji a s klukama bychom večer blbli na chodbě. Ale protože paní učitelka chce spát v pětihvězdičkovém hotelu, který je prý strašně dobře hlídaný, asi by to žádná velká zábava nebyla. Takže jsem se rozhodl, že nepojedu a paní učitelce nejdřív řekl, že na to nemáme, čemuž nevěřila. Tady si totiž všichni myslí, že doktoři musejí být strašně bohatí, a protože mám tátu doktora, tak jí to přišlo jako nesmyslná výmluva. Tak jsem to zkusil jinak a vysvětlil jí, že přijede babička s dědečkem, tak by bylo dost hloupé odjet. Elvíra mě pak ještě pokaždé přemlouvala, ať jedu, ale já jsem řekl, že to nejde, že prostě nemůžu. Jsem jediný ze třídy, kdo nejede, což mi pár kluků, kterým došlo, jaká to může nakonec být pakárna, ale nemají žádnou pádnou výmluvu, dost závidí. Ve škole na nás fakt dost tlačili, ať jedeme, protože čím víc lidí pojede, tím se sníží cena, i když nevím pro koho, asi pro učitele.

 

Nakonec už mě Elvíra nepřemlouvala, ale udělala ještě jeden poslední pokus. Dala nám v hodině matematiky tohle cvičení: Když je v naší třídě 17 dětí a všechny, kromě Poseidona, jednou do Athén na výlet, kolik procent dětí pojede? A jaké procento je tedy Poseidon??

 

Trošku mě to namíchlo, protože jsem nechtěl, aby všechny děti věděly, že nejedu. Takže jsme vypočítali příklad a pak za mnou přišlo pár kluků a hned na mě: „A proč nejedeš a jakto??“ nechtělo se mi jim vysvětlovat, proč nechci jet, tak jsem jim řekl, že kdybych jel, bylo by to sto procent a pak by ten příklad byl moc lehký. Takhle, když nejedu já, budou muset trošku přemýšlet. A oni kývli hlavou, že to je vlastně fakt, a už mě nechali být. Uf, tentokrát mi to všecko prošlo docela lehce.

 

Učitel angličtiny

 

Sice je tahle nová škola fakt asi stokrát lepší, než ta stará, ale to ještě neznamená, že je úplně bez chyby. Máme tam třeba učitele angličtiny, který je úplný blázen. Je to nějaký muzikant, což by na něm bylo sympatické, ale chová se fakt jako pošuk.

 

V hodinách na nás nemluví vůbec anglicky, jen řecky a vypráví nám o své vojně, o tom, jak se kuchá prase a kráva, o tom, že řecký národ je ten nejlepší na světě, nás celý svět kopíruje a my jsme naučili všechny číst a psát a počítat. A teď nám budou nějací Němci rozkazovat, co máme dělat!! Při tom, když  to říká, tak se tak strašně vzteká, že mlátí rukou do sešívačky, kterou má paní učitelka Elvíra na svém stole.

 

Tuhle se rozzuřil tak, že tu sešívačku úplně rozbil. To mělo ještě dobrou dohru.

 

Hodně dětí se ho bojí, já se spíš směju, protože on je fakt blázen. Třeba nám krade papíry. Protože je v Řecku krize, musíme si sami kupovat bílé papíry a na to nám učitelé kopírují různé úkoly. Jenže tenhle angličtinář vždycky přijde, vezme si půlku balíku a strčí do tašky a odnese. Přitom nám nic nekopíruje.

 

Nedávno strašně seřval jednoho kluka. Už ani nevím za co. Na to se rozbrečela jedna spolužačka a učitel na ni zařval: „Proč brečíš, ty jedna?“ A ona se úplně zalykala v slzách a vypadlo z ní: „Protože jste ublížil mému kamarádovi…“ Učitel jen zakoulel očima a nevěděl, co říct.

 

Nakonec se vytočil úplně nejvíc, protože jeden spolužák, Jorgos se jmenuje, měl v ruce párátko a něco s ním dělal. Učitel na něj zařval: „CO TO DĚLÁTE??“ A vykulil na něj ty své strašidelné oči. Jorgos jen špitnul: „Já, já, já dělám pokus a chci nechat to párátko zmizet…“

 

Učitel se zamračil a zařval: „Zmizet??Jaké zmizet!! JÁ nechám zmizet tebe!!!“

 

Jorgos se úplně třásl strachy a tak se zeptal tenounkým hláskem: „A nechal byste mě zmizet i s tím párátkem?“ Celá třída dostala záchvat smíchu a učitel málem záchvat srdeční.

 

Když odešel ze třídy, přišla naše Elvíra. Sedla si ke stolu a najednou úplně nevěřicně koukala na tu svoji rozbitou sešívačku a bylo vidět, že je děsně naštvaná. „Co to má znamenat?“ ptala se. „Kdo mi to rozbil?“

 

A tak celá třída začala křičet, že učitel angličtiny, a tak jsme na něj napráskali úplně všechno. Paní učitelka si utřela zpocené čelo a řekla, že to stačí a že si to vyřídí. A tak jen čekáme, jestli ho na konci školního roku vyhodí nebo ne.

 

Další peklo okolo narozenin

 

Příští neděli má pro změnu narozeniny Fotis. Už deset dní dopředu mi říkal, že má party a že musím přijít a rovnou si taky ukázal ve výloze hračkářství, co chce. Byl to nějaký robot za dvacet pět eur!!

 

Já jsem nevěděl, jak mu mám říct, že na žádné party už chodit nechci a taky, že mu nemůžu kupovat tak drahé dárky, protože si je na rozdíl od něj platím sám. Jemu dají rodiče neomezené množství peněz, ale já kupuju dárky ze svého kapesného.

 

Naštěstí se mi docela hodilo, že v neděli pojedeme plachetnicový závod a večer pak má máma s dechovou kapelou koncert v divadle. Doma jsem dumal, co bych mu měl dát, aby mě to moc nestálo, a aby se nenaštval, a tak jsem se rozhodl, že mu vyrobím origami draka. To je prostě papírová skládačka. Je to pekelná práce, zabere mi to třeba půl hodiny. Nevím sice, jestli mi to Fotis nehodí na hlavu, ale to má teda smůlu, když se mu to líbit nebude.

 

Řekl jsem mu teda o přestávce, že nebudu moct přijít a on byl hrozně smutný a říkal, že asi nepřijde vůbec nikdo, protože hraje Olympiakos proti Panathianikos, což jsou nejoblíbenější řecké fotbalové kluby, a toho se prostě kluci nedovedou vzdát. Fotis skoro brečel, jak mu to bylo líto a přemlouval kluky, ať přijdou, že se můžou koukat u něj a on jim objedná suvlaki. To jsou masové špízy, strašně dobré, to mají rádi skoro všichni kluci, i já. Nakonec všem klukům rozdal pozvánky, kde bylo napsáno:

Milí kamarádi, přijďte na mé narozeniny, nejdřív si budeme hrát na PS 32, potom jíst suvlaki a pak se dívat na fotbal. A to všechny přesvědčilo. Tak nevím, jestli teda na ty narozky nemám nakonec jít. Ale asi spíš ne, protože kromě těch závodů a toho koncertu tady bude ještě mámin kamarád ze Švýcarska Hansl a toho já mám hrozně rád a chci s ním být co nejvíc. A třeba mě vezme na suvlaki on, což by bylo nejlepší, protože mě fotbal stejně vůbec, ale vůbec nezajímá.

 

Návštěva a plachetnicové závody

 

Já už jsem vám o něm říkal. Je to vlastně maminčin kámoš, ale zároveň taky můj. Už jsem ho čtyři roky neviděl. Tenkrát mi přivezl parádní švýcarský vojenský nůž, se kterým se daly vyrábět neskutečné věci. Třeba jsem vyrobil z bambusu flétnu, na kterou se fakt dalo pískat. Jenže pak jsem ten nůž jednou zapomněl na pláži a to mě fakt strašlivě mrzelo. Už jsem ho nenašel. No, a máma mu to asi řekla, takže mi Hansl přivezl nový nůž, úplně stejný jako ten před tím. Paráda.

 

Artemis přivezl hodinky a mámě nějaké strašně smradlavé sýry, to ona má ráda.

Naučil mě hrát spoustu her, a tak jsme spolu pořád něco hráli. Karty, brandy dog nebo tavli. Brandy dog je taková hra, která na první pohled vypadá jako Člověče nezlob se, ale místo kostkama se hraje kartama, takže se u toho musí dost přemýšlet. A Tavli je zase řecká národní hra, v jiných zemích se jí říká back gammon a je to fakt super zábavné. Já většinou porážím všecky, ale proti Hanslovi jsem úplný amatér. Hansl mě porazil skoro vždycky.

 

O víkendu jsem měl trošku dilema, protože táta měl plachetnicové závody, zatímco máma jela s Hanslem a Artemis na výlet autem a večer jsme se měli všichni potkat ve vesničce Kassiopi na severu ostrova. Já plachtím hrozně rád, takže jsem chtěl jet s tátou, ale zase mi bylo líto, že tak přijdu o den s Hanslem. Nakonec jsem ale jel na závody a večer jsme se všichni sešli na lodi a grilovali suvlaki, což bylo úplně perfektní. Na lodi se taky dobře spí, houpe to trošičku, takže si člověk připadá jako miminko v kolíbce.

 

Druhý den jsem se rozhodl jet zase ty závody i nazpět, a hrát si s Hanslem pak, až se vrátím. Na zpáteční cestě jsme měli hrozný vichr. Napínali jsme plachty a loď se strašně nakláněla, ale já se nebojím, mě to baví.

 

Srandovní byl táta, který křičel na posádku, že jsou nemožní, protože nešla sundat jedna plachta. Jenže pak se ukázalo, že za to mohl on, protože je barvoslepý a tahal za špatný provaz. Místo zeleného za modrý. A tak se pak omlouval a všichni se smáli.

 

S Hanslem jsme pak hráli ještě spoustu her, ale bohužel za pár dní odjel, tak musím doufat, že se vrátí dřív, než za další čtyři roky.

 

S klukama

 

Konečně začalo být venku hezky a já jsem objevil na náměstí pár kluků ze třídy, kteří tam hráli fotbal. Chvilku jsem hrál s nima, ale pak se kluci strašně rozhádali. Fotis jim totitž vyčetl, že mu nepřinesli dárky, jaké si představoval. Jeden kluk mu nedal zatím žádný dárek a řekl, že mu něco koupí. Jenže Fotis chce něco za třicet eur a na to ten kluk prostě nemá a rodiče mu ty peníze nedají. Ostatní Fotisovi říkali, že si nemá vymýšlet, jenže on je docela rozmazlený a tak všem řekl, že to byly jeho nejhorší narozeniny, protože mu dali samé blbosti a že jsou blbci. A pak se rozbrečel a utekl. Já jsem docela rád, že jsem nakonec fakt nikam nešel.

 

Hodně se teď kamarádím s jedním klukem z vedlejší třídy. Jmenuje se Napoleon a hraje parádně basket a dobře se s ním povídá. Pak taky je ve vedlejší třídě jeden Ioannis, který má staršího bráchu a ten hraje na xylofon. Ne takový ten dětský s barevnýma plíškama, ale na opravdický veliký, co stojí asi dva tisíce eur.

 

Ioannis mě pozval k nim domů, abych si mohl zahrát. Nikdo nebyl doma, takže jsme krásně hráli na xylofon, akorát Ioannis měl strach, aby nepřišel brácha, protože to by se mu asi nelíbilo, že si bez dovolení hrajeme na tak drahém nástroji. Je zajímavé chodit k lidem domů a srovnávat, jak žijou. Tak třeba rodina Ioannise žije v šesti lidech v úplně maličkém tmavém bytě kousek od školy. Ale Ioannis je o hodně lepší, než kluci, kteří žijou často ve velkých domech a mají všecko, co si usmyslí. Zajímalo by mě, jestli bydlení a chování mají něco společného. Fotit totiž zrovna bydlí ve velkém bytě.

 

Obrázek kreslila Agáta Lžičařová