…

Tejden v Praze, kam jsem letěla z Londýna, abych navštívila ségru a prošla pár školeníma, uběhl jako zběsilej. Zpátky jsem letěla zas přes Londýn, kde jsem měla bejt od poledních hodin a letadlo na Korfu mi letělo až druhej den v šest ráno. Napsala jsem kvůli tomu už dávno předem svým bejvalý šéfový a kamarádce Petronelle, jestli by měla čas. Ta se hned ozvala, že jo, ať určitě přijedu k ní a že u ní můžu přespat a pak mě hodí k nočnímu autobusu autem.

Byla jsem docela hrdá na to, že jsem přes internet zakoupila lístek na noční bus centrum-Gatwick asi za 5 liber, vlak stojí normálně osmnáct.

Petronelle už musí bejt tak dvaapadesát, možná i víc, vypadá ale furt strašně dobře a když jsme se potkaly, bylo to, jako bychom sse viděly naposledy předevčírem. Ona a já jsme jak černá a bílá. Ona vždycky strašně upravená, šik, namalovaná a já naopak většinou nenamalovaná v nějakým tričku a džínách. Hnedka mě vzala na oběd do italský restaurace, kterou vlastní její chlápek, se kterým už je nějakejch osm let. Daly jsme si výborný jídlo, v Londýně bylo jaro, svítilo sluníčko, prostě nádhera. K obědu jsme si objednaly flašku vína a pak ještě další a vobě jsme vyluply docela bryskně.

Pak jsme šly k ní domů si dát věci. Ona bydlí v takovým nádherným baráku v centru města nedaleko Temže. Udělaly jsme si procházku kolem řeky, v obchodě nakoupily další víno a pak si sedly na zahrádku jedný hospody a daly si ještě další skleničku. Obě jsme se pořád smály a měly jsme chuť tropit hlouposti, takže jsme se například chtěly dostat k nějakejm hausbótům, kde ale naštěstí byla brána na kód, takže jsme se tam nedostaly a nikoho neoblažily svojí přítomností. Pak já ale dostala ten debilní nápad zavolat Williamovi….

Petronella ho zná jen z vyprávění a tak byla hnedka pro. William vůbec netušil, že jsem zase v Londýně a tak se docela divil. Já se ho ptala, jestli s náma nechce jít na večeři a von říkal, že má sraz s nějakou holkou, že je to taková pracovní schůzka, ale jestli chceme, ať přijdeme taky. Petronelle do telefonu vysvětlil, kde je ta restaurace a zavěsil.

My jsme si mezitím doma daly ještě kafe a vyrazily jsme. Restaurace byla v podzemí a přimpomínala mi nějakou diskotéku v Praze z osmdesátejch let. Vůbec jsem nechápala, co tam děláme a proč William navrhnul schůzku zrovna tam. Ještě tam nebyl, tak jsme chvilku prudily číšníka a furt se smály… až nakonec dorazil William i ta jeho známá, což byla korejská Američanka.

My s Petronellou a Američankou jsme si objednaly láhev vína, William pil jen vodu, protože měl mít druhej den tu zkoušku, na kterou se učil už ve Skotsku. Američanka z nás asi nebly dvakrát vodvařená a William asi nakonec taky ne. Kdo by koneckonců byl, myslím, že jsme to fakt trochu přehnaly s tím vínem. Každopádně Will si u Petronelly na druhej den zamluvil místo v tý italský restauraci, že tam přijde na večeři.

Pak jsme se rozloučili, ale mě se zdálo, že William docela spěchá, už aby vypoadnul. My jsme pak jely domů taxíkem a Petronella, která nám nalila pro změnu trochu vína, se rozhodla, že mě busem na letiště nepustí a objednala mi taxíka, kterýho taky rovnou zaplatila… Pak jsme šly do obýváku,  každá si lehla na jeden gauč a obě jsme usnuly. Já jsem se ve tři ráno probudila s drkotajícíma zubama. Taxík přijel včas, seděl v něm nějakej Srí Lančan, kterej do mě hustil něco celou cestu, zatímco já se furt klepala. Na letišti jsem se klepala ještě víc, tak jsem si vzala nějakej prášek a na Korfu mě čekal Takis s motorkou, já mu s úlevou padla do náruče a pak upadla do postele a měla horečku a antibiotika celej tejden. Cestování jsem měla zas na nějakou dobu až až, takže teď si hodlám užívat našeho krásného jarního ostrova a uvidíme, kdy mi zase začnou cestovatelský choutky. Tipla bych to na podzim…