…

Do Londýna jsme měli přiletět ve 13.55 a busy na Gatwick měly jezdit kažou celou hodinu. Já měla přes internet zakoupenou jízdenku na 15.00 s tím, že na Gatwicku to má bejt v 18.05. Já jsem se teda třásla, že když to bude mít jen trošku zpoždění, letadlo prostě nestíhám. Jak jsem psala předtím, měla jsem z toho fakt celkem nervy, celou noc jsem nespala a modlila se, aby to klaplo. A pak se stal zázrak. Letadlo dosedlo ve 13.45 a já jsem tak pomalu procházela těma různejma koridorama a přemejšlela, co dál. Ještě jsem si chtěla vyměnit peníze, ale na letišti měli docela blbej kurz, tak jsem se na to vykašlala a šla se zeptat k tý busový společnosti, jetsli to fakt stíhám. Paní u přepážky se zatvářila nejistě a říká: „Tak zkuste ještě rychle zajít za řidičem, jestli by vás nevzal do busu už teď ve dvě..“ Bylo za minutu dvě. Mazala jsem jak pominutá, dorazila k autobusu ve dvě hodiny a tři minuty a celá udejchaná jsem prosila řidiče, jestli by mě vzal. Díval se na mě docela pobaveně a řekl, že jo, ať si nasednu. Úplně jsem slyšela to žuchnutí, jakej mi spadl kámen ze srdce. V autobuse byli asi čtyři lidi a nejdřív stavěl na letišti Heathrow. Tam se řidiči vyměnili a všichni vystoupili, takže jsem dál měla jet s takovým docela příjemným řidičem.

Ptala jsem se ho, jestli můžu jít v autobuse na záchod a on mi poradil, ať jdu na letiště, že ještě stejně musí čekat. Mě tak napadlo, že by bylo legrační, kdyby mi ujel, ale tvrdil, že ne a pak si se mnou povídal celou cestu. Vyprávěl mi, jak dělal dříve policajta a měl strašněj čuch na zloděje a různý kriminálníky, ale byla to děsná dřina a taky nebezpečná práce, tak teď už sedm let jezdí autobusem, ale po tý práci se mu stejská.

Na letiště jsem nakonec přijela v 16.45, takže jsem tu byla o hodinu a půl dřív a měla strašnou radost. Netrpělivě jsem čekala na Williama, kterej měl přijet v šest. Když tam v 6.15 ještě nebyl, začala jsem bejt lehce nervozní. V 6.25 se objevil, objal mě a řekl, že má pro mě překvapení, že s náma jede ještě někdo, koho znám. Pořád tomu člověku volal, ale nějak se nemohli dohodnout. Naše letadlo už ale mělo za chvili odlítat, takže William řekl, že se potkáme až v gateu. Když se před nástupem do letadla objevil starej vožralej chlápek jménem David Kirk, málem jsme si z toho překvapení sedla na zem. To je totiž takovej zkrachovalej intelektuál z nóbl rodiny, kterej si hraje na básníka, strašně chlastá a před asi dvaceti lety strávil půl roku v base. Já ho potkala, když ho pustili, tenkrát, a stačil mě oblažovat svejma historkama a vypít se mnou asi sedm lahví Williamova nejlepšího vína.

Další překvápko bylo, že William nesehnal letenky do Inverness, takže jsme místo toho letěli do Aberdeenu, což je od jeho domu ještě další dvě hodiny autem. Přijel pro nás správce jeho domu Andy svým  landroverem, takže na místo jsme dojeli kolem jedenáctý večer. Já si s chlapama dala jednu whisky, pak půl tablety na spaní a totálně vytuhla.