…

To jsem si takhle včera vyrazila s dětma k bazénu v nedaleký marině, neboli přístavu, kde kotvej jachty, ať už milionářský či vobyč. To je celkem fuk, je tam pěknej bazén a prima bar, kterej neni předraženej.

Řekla jsem pár lidem, že tam budu, abych si pojistila, že někdo dorazí a já se tam neukoušu nudou, ale nečekala jsem, že se tam sejde najednou deset mejch známejch, který se navzájem vůbec neznaj.

Dorazil taky Heinz, jeden docela prima Němec, kterej má motorovou jachtu, kterou už se ale snaží léta prodat. Pak dorazili další známý, veskrze Češi, mezi nima jeden kluk z Budějic, kterej má v Čechách nějakou firmu a přesto, že je mu necelejch třicet, je úplně za vodou. Tak jsme tam tak seděli, bavili se všemožnejma jazykama a popíjeli víno. Mirek, ten z Budějic, fakt dost chlastal, takže asi po pěti hodinách začal balit číšníka, kterej nám nosil pití a furt se ho ptal, jestli se s nim nechce večer sejít. No Sodoma a Gomora, fakt.

Já mu nabídla, že ho vezmu autem zpátky do jeho hotelu, kde je ubytovanej, aby nechtěl řídit sám, protože jsem se bála, že to nedá. Tak von že teda jo, ale že se chce nejdřív mrknout, jak vypadá Heinzova loď. Tak se šel kouknout a já se zatim sbalila a šla ho vyzvednout. Jenže von se mezitim rozhodl, že chce tu loď koupit! Během snad pěti minut! Tak jsem vzala do auta i Heinze, ať se dohodnou u něj v hotelu, i když jsem tomu moc nevěřila a Heinz taky ne. Jenže Míra nelenil, objednal nám v hotelu drinky a že prej je za chvíli zpátky. A fakt, asi za čtvrt hodiny přišel se štosem bankovek ve dvacetieurovkách, protože bankomat prej jiný nedává, a vysázel Heinzovi na stůl jako zálohu šest tisíc eur, prej by mu to dal hnedka celý, ale to by v tom bankomatu musel snad nocovat, jak to jde pomalu….

Koukali jsme s Heinzem na sebe, jestli se nezbláznil, ale Míra, že ne. Že prej potřebuje v životě něco novýho a i když předtim na žádný lodi nikdy nebyl, tak teď bude mít tuhle a hotovo.

Druhej den měl vodlítat, tak slíbil, že zbytek peněz pošle převodem v pondělí. Já jsem mu říkala, jestli nechce aspoń na tý lodi tu poslední noc přespat, aby věděl, co koupil, tak von to vzal vážně, šel se vodhlásit z hotelu, zaplatil všechnu útratu a jeli jsme.

Večer mi ještě volal a říkal, že je cvok, že koupil loď, když vo lodích nic neví, ale že má fakt radost. Tak já jen doufám, že mu ta radost vydrží, protože rozhodnout se ke koupi něčeho za milion a půl korun během pěti minut, to vyžaduje buď fakt hodně peněz nebo notnou dávku šílenství. Myslim, že Míra má zřejmě voboje. Tak teď už nezbejvá, než držet všem, co se budou vyskytovat v našich mořích, palce, aby Míra seděl a nasával s kámošema na lodi, ale aby nikam nevyjížděl….