a život jde dál

Když jsem byla malá, bydleli jsme na faře na vesnici, vedle obrovskej kostel s věží, kam jsem chodila zvonit, vždycky jsme se se ségrama a kostelnickejma dětma hádaly, kdo půjde zvonit, protože to znamenalo skvělý houpání se na provaze. V kostele dole u kazatelny jsme si zase hrály na křest a na farářky a jiný křesťanský hry. Vedle kostela byl hřbitov, fakt velkej, stinnej hřbitov, s upravenejma chodníčkama mezi hrobama a spoustama stromů.

Tam jsme chodily s mojí kámoškou Janičkou a vymejšlely si svoje vlastní hry. Náš nejoblíbenější hrob byl takovej s bílým obrubníkem, vysypanej zelenejma kamínkama. Ty jsme si brávaly domů. Skákaly jsme z hrobu na hrob, honily se mezi stromama, sem tam nás seřvala nějaká stařenka v šátku s konví, která tam šla zalejt kytky svýho zesnulýho muže, kterej tam byl pod těma kytkama, ale když zjistila, že jsme farářský a kostelnický děti, nechala nás většinou bejt.

Pak mi bylo 5 let a naši mi řekli, že se stěhujem do Prahy. Strašně jsem to vobrečela, protože tahle fara, zahrada, kostel s věží a hřbitov bylo to nejlepší hřiště a naprostej ráj na zemi.

Voproti zaflusaný Libni, kam jsem se přistěhovali, která byla plná cigošů a dělníků, jejichž děti se mi ve škole vysmívaly a šikanovaly mě, že jsem farářská a mluvim s moravským přízvukem. To bylo naopak peklo.

Vo nějakejch pětadvacet let později, když jsem porodila svý první dítě, mě hřbitovy začly zase lákat. Na Korfu je jeden naprosto geniální. Je to britskej hřbitov a je to ta nejkrásnější zahrada na ostrově. Strašně ráda jsem tam brala svý miminko na procházku, později i to druhý. Lidi si vždycky mysleli, že jsem blázen, že tam beru děti, to se tady v Řecku fakt nedělá. Jenže mě přitahuje ten klid. Kromě toho tady je ještě skvělej zelenej trávník, kopretiny a u každýho hrobu si vždycky představuju, kdo je tam pochovanej. Čtu si jména, data narození a úmrtí a vymejšlim si historky. Jako malá.

Teď ale, co děti vodrůstaj a maj spoustu kroužků a aktivit, tam už moc nechodim. Ale zase začíná další etapa mýho života, že na hřbitovy chodim hrát s kapelou.

Dneska jsem byla hrát na pravoslavným, zrovna tam, kde jsou pochovaní i předci mýho manžela a kde, s největší pravděpodobností, budu pochovaná jednou i já.

Je to pěknej velkej hřbitov vedle letiště. Je sranda, jak si některý rodiny libujou v obrovskejch mramorovejch náhrobcích. Co chtěj ještě lidem po svý smrti vlastně ukázat?? Nechápu.

Každopáně ale jsme hráli s dechovou kapelou na pohřbu jednoho prastarýho učitele z naší kapely. Bylo mu devadesát jedna let. Já si pamatuju, jak chodil do tý hudebky snad denně, sedával tam a koukal na nás, jak tam cvičíme. Některý děti ještě učil na lesní roh a trubku. Před 40 dny mu umřela žena. Byl strašně smutnej, hráli jsme na pohřbu tý ženy a von říkal, že už ho tady nic nedrží. Děti neměl, ale říkal, že my, celá kapela, jsme jeho děti. 40 dnů je v Řecku takový magický číslo. Po 40 dnech po pohřbu se slouží mše za mrtvýho, taková vzpomínka.  Ta na jeho ženu měla bejt právě v sobotu. Jenže von v pátek umřel. Zrovna, když se stěhovala hudebka do jiný budovy, protože ta naše se teď nejmíň rok bude opravovat. Ve čtvrtek jsme se tam loučili a on říkal, že je zvědavej, jestli se dočká novýho kabátu tý naší budovy…. Nedočkal. Dneska jsme se poprvý sešli v tý prozatimní, kde teď budem, a to za účelem posledního rozloučení s ním. Nasedli jsme v uniformách, s helmama na hlavě a nástrojema v ruce do autobusu a vodjeli na ten krásnej hřbitov.

Učitel tam ležel v kostele v otevřený rakvi. Pak jsme ho doprovodili hrou až ke hrobu. Ač jsem ho moc neznala, bylo to fakt dojemný. Po cestě zpátky mi můj saxofonovej soused začal vyprávět příběhy skoro všech rodin, vokolo jejichž hrobů jsme právě procházeli. „Tenhle umřel před 40 lety, bylo mu třináct, představ si, jediný dítě svý matky. Koukej tenhle, ten se zabil na motorce a tomuhle zahýbala manželka, trefil ho šlak…“

Po cestě zpátky pak v autobuse jsem vyslechla konverzaci dvou malejch kluků trumpetistů: „Vole, kolik je 2011 minus 91?“  Druhej: „Nevim, vole, počkej…“ Vytáhnul mobil a spočítal na kalkulačce, že to je 1920. „Ty vole,“ říká ten první. „Tak ten učitel se narodil v roce 1920, to je teda síla, co??“ „Hm…,“ přizvukuje druhej, frut kouká na displej mobilu a pouští nějakou hip hop muziku….