a chvála karlovarskejm oplatkům

Tou svojí knížkou jsem si tak trošku nakálela do bot. Přestala se se mnou bavit velká spousta Češek, co tu žijou. Snad je štve, že někdo jinej napsal něco, co mohly udělat samy. Jedna Češka mě přestala úplně zdravit, protože se poznala v jedný kapitole, kde se zmiňuju o jejím příběhu, ale samozřejmě se změněným jménem, lokalitou i národností. Já si teda prvního půl roku vůbec nevšimla, že se se mnou nebaví, až jednou, když jsme se zas potkaly na ulici a já se jí ptala, jak se má, se otočila a beze slova odešla. Pak jsem se od někoho dozvěděla, že se urazila. Příště, jestli teda nějaký kdy bude, budu muset napsat hned na úvod, že jakýkoliv podobnosti jsou čistě náhodný…

Pak se ale stala další věc: Z ničeho nic mě přestal zdravit dirigent souboru, kam chodim na ságo. Dříve byl takovej milej a najednou se na mě tvářil úplně zle. Furt jsem přemejšlela, co jsem mu udělala, ale nemohla jsem na nic přijít. Až mi to došlo: ve svý knížce o něm píšu, že mě nechtěl přijmout do souboru, chodil furt v teplákovce a jeho ségra vypadala jako stará panna a k tomu všemu byla nepříjemná.

To jsem tenkrát samozřejmě nevěděla, že jednou v tomhle souboru budu hrát, že se tahle příhoda ocitne v knížce a že by se o ní mohl někdy dozvědět.

Moji domněnku potvrzuje fakt, že Spiros přestal nosit teplákovku (haleluja, aspoň k něčemu to bylo dobrý) a taky že chodí s holkou, jejíž bratranec, kterej je odsud, studoval v Čechách a umí tudíž perfetkně česky a ten moji knihu četl. Tak jsem si dala dva a dva dohromady a říkala si, jestli za nim mám zajít a zeptat se ho, co se děje a kdyby mi řekl, že je to kvůli tomu, tak vysvětlit, že jsem se tenkrát fakt takhle cejtila…

Jenže pak jsem si říkala, že dokud mi neřekne on, že je na mě naštvanej a nevysvětlí proč vlastně, že to budu prostě ignorovat. I když se mi na zkoušky nechodilo zrovna s lehkým srdcem.

Tohle celý trvalo třeba nějakejch 5 měsíců. Ani po létě to nebylo lepší. Spiros se na mě dál tvářil, jako bych mu zavraždila přinejmenším dvojčata a matku k tomu. Když jsem byla v Praze, přemejšlela jsem, co s tim. Pak jsem v nějakým supermarketu koupila lázeňský oplatky Kolonáda a když jsem přijela zpět, šla jsem do souboru a Spirose vyhledala (s totálně rozbušeným srdcem, že mi málem vypadlo z těla).

Zaklepala jsem na dveře jeho kabinetu. Otočil se a když mě uviděl, zatvářil se nepřátelsky. „Ahoj Spiro,“ začala jsem nesměle, ale rychle, abych to měla co nejdříve za sebou. „Tady máš pozdrav z Prahy. Jí se to tak, jak to je. Ani na to nic nedáváš, ani to neopejkáš,“ podávala jsem mu krabici s oplatkama a vysvětlovala to, co se Řekům prostě vysvětlit musí, jinak to klidně strčej na pánev, opečou a pomažou marmeládou.

Udiveně se na mě podíval, úplně se rozzářil, vzal krabici a poděkoval  a já rychle zdrhla. Za chvíli za mnou přišel, strašně srdečně mi říkal, že už se divil, kde jsem tak dlouho a jestli s nima budu hrát na vánočním koncertě a od tý doby mě normálně zdraví a usmívá se na mě.

A mě spadl obrovskej kámen ze srdce. Tohle všechno mě stálo obrovský odhodlání a 42Kč k tomu, ale evidentně se to vyplatilo. Včera jsme začali cvičit na Vánoce a Spiros mě s úsměvem pochválil, jak mi to jde a ptal se, kdy dodám další oplatky…