Po památkách

Ráno jsem se vzbudila kolem osmý a William byl samozřejmě už pryč. V lednici nic moc neměl, jen mlíko, takže jsem si s největším sebezapřením dala cornflakesy. Na kuchyňským stole byl lísteček, že ho moc těšilo, že jsem se zastavila a ať mu určitě zavolám ještě další týden, že něco podnikneme.

Měla jsem radost a chuť něco podniknout. Cítila jsem se tak nějak, že nejsem v tom obrovským Londýně tak děsivě anonymní. On aspoň věděl, kdo jsem a vodkud pocházim..

Napsala jsem mu na ten samej lísteček, že díky za všechno a zaklapla jsem dveře.

U Steadmanů vládla trošku rozpačitá atmosféra. Asi fakt nevydejchali, že jsem někam jela na noc. Když jsem jim ale pak vysvětlila, jak jsem se spletla, strašně se smáli a navrhli, že pojedeme společně na výlety.

Dennis i Christine si vzali volno z práce, Ian a jeho žena taky a dokonce obě holky nešly několik dní do školy a už to frčelo. Jeli jsme do Stradfordfu upon Avon, rodiště Shakespeara, bylo nádherný počasí, takže jsme si na louce vytáhli piknikovej koš, každej dostal sedm centimetrů čtverečních sendviče a džus a celý odpoledne jsme se slunili na dece, zatímco já se, celkem úspěšně, snažila zakašírovat kručení v břiše a v hezkém odpoledni snila o párku v rohlíku a smaženým sejru.

Jindy jsme zase prošli snad všechny katedrály Londýna. St. Paul, šli jsme až nahoru, odkud je nádhernej výhled na celý město, a sposuta jinejch. Když jsme se zastavili asi u osmý /Steadmanovi zřejmě pojali dojem, že jako farářskou dceru mě bude fakt zajímat každičkej kostel/, a oni se chystali zaplatit už kolikátý vstupný, řekla jsem s uzarděním, ať jdou sami, že já bych raději počkala venku. Podívali se na sebe trošku rozpačitě /koneckonců, oni už zřejmě ty kostely viděli a dělali to opravdu kvůli mně, ale já už prostě nechtěla/ a šli dovnitř. Já si zatím strašně rychle zaplálila cigáro, který mi samozřejmě vůbec nechutnalo a z toho stresu, že mě u toho načapaj, jsem ho v půlce típla a pak si nacpala do pusy asi osm žvejkaček. A potom jsem dobrou půlhodinu čekala, než vylezou a tvářila se jako nic. Stejně jako oni.

Nicméně hostitelé zřejmě poznali, že vrážet do mě další prachy je dost nesmyslný a zbytek kostelů, pokud měli ještě jaký v plánu, vzdali.

Na víkend mě pak vzali k sobě na chalupu někam na jihovýchod Anglie. Byla jsem fascinovaná studeným mořem, ale hodně, hodně znuděná jejich neustálou přítomností. Večer jsem chtěla vylézt oknem ze svýho pokoje a jít si k moři zapálit, ale zjistila jsem, že bych pak nevylezla zas nahoru. A to by byl dobrej trapas, kdybych se dobejvala uprostřed noci k nim domů. A tak jsem šla za nima do obýváku a řekla, že bych si chtěla udělat večerní procházku k moři, kde budu psát při úplňku básně.

Trošku divně se na mě podívali, ale řekli, ať si vezmu klíče. Když jsem zavřela dveře pokoje, ozval se za mnou hurónskej smích.

Seděla jsem na molu, nade mnou svítil měsíc, okolo šumělo moře a byla docela chladná noc. Já jsem si zapálila cigáro a…. začala psát básničky…Smutný a pubertální.