…a Takis se asi urazil

O víkendu jsem neměla vůbec na nic čas, protože mi sem přijela ředitelka cestovky, kterou jsem musela doprovázet po hotelech a říkat jí, jestli je to tam dobrý, na co si lidi stěžujou, a jestli to máme vzít příští rok. Myslím, že byla ráda, že mě všude přátelsky vítali, protože říkala, že v některejch destinacích ty průvodce nebo delegáty nemaj moc rádi, protože si prej hrajou na hrozný borce. No, já si na nic moc hrát ani nemůžu, takže jsem ráda, že jsou všichni celkem přátelský a že spolu vycházíme.

V neděli nás poslal šéf místní agentury s touhle ředitelkou na vejlet na pevninu.S nim si moc nerozumim, furt na mě dělá ramena a nechápe, že já nejsem jeho zaměstnanec, naopak on je tady můj partner a strašně ho to vytáčí. Asi se jí chtěl na neděli zbavit, aby se jí nemusel věnovat. Ona se jmenuje Laňková, ale všichni v cestovce o ní mluvěj jako o Lani a maj před ní docela respekt. Takže když jsem se dozvěděla, že s ní mám trávit celou neděli sama, nebyla jsem z toho dvakrát nadšená. Ale co mi zbejvalo….

Tak jsem ráno vzala auto a říkala si, proč nemůžeme jet raději někam na pláž a do taverny, ale co se dalo dělat. První jsem ji teda vyzvedla v hotelu, bylo děsný vedro, nalodily jsme se na trajekt a přejely do Igoumenitsy, což je protější přístav a odtamtud jely do městečka Ioannina. Už na lodi si mě Laň furt vyptávala, proč tu prej trávim bezesný noci… a jestli tu mám nějakýho přítele. Já jsem jí vysvětlovala, že to moje auto zůstalo tuhle ve městě, protože nechci pít a řídit, tak za to mě pochválila a pak, když mě někdo pozdravil na lodi /tady mě furt někdo zdraví a já jak mám blbou paměť na lidi, tak vůbec nevim, jestli toho člověka znám nebo ne, tak pro jistotu zdravim taky/, ptala se mě, jestli je tohle můj přítel. Za celou cestu, to znamená asi dvě hodiny, se mě zeptala asi desetkrát, což byla sranda, protože můj přítel by v tom případě byl nějakej albánskej dělník, co furt plival do moře, stoletej kapitán, číšník na lodi, plavčík s vyhrnutejma rukávama, neskutečně chlupatou hrudí, rozhalenou propocenou košilí a tlustým zlatým řetězem na krku a tak dál, takže poté, co jsem ji furt přesvědčovala, že tu fakt žádnýho přítele nemám, už jsem si z ní dělala srandu a řekla jí, že se teda přiznávám a je to ten chlupáč, co smrdí. Obě jsme se docela nasmály a myslím, že nás to docela sblížilo, zvlášť když jsme si obě představily, že spolu dneska chtě nechtě musíme strávit celej den.

Pak jsme teda autem jely do tý Ioanniny. Tam je takový divný špinavý jezero, uprostřed něho ostrov, na kterej jsme měly jet loďkou a podle instrukcí tam jít na oběd do taverny, kde už nás čekali na pokyn místního šéfa a dali nám docela dobrý jídlo a pití. Tam jsme se zakecaly a zjistily jsme, že máme fůru společnejch známejch, podobnejch názorů, zajímají nás podobný věci a i když mezi náma je asi dvacetiletej věkovej rozdíl, máme si fakt co říct. Daly jsme si pak ještě jednu retsinu a rozhodly se, že kašlem na další štaci, která nám byla naprogamovaná-historickou památku Dodoni, trošku naštvaně poznamenaly, že jsme sem vůbec nemusely jezdit, ale raději mohly jet na Korfu někam na pláž, než se sem štrapacírovat, a jely zase nazpět. Po cestě zpátky už bylo jasný, že i když si vykáme, budou z nás asi kamarádky. Tak vida, aspoň tahle buzerace místního šéfa cestovky byla k něčemu dobrá.

Druhej den přijela Laň do místního kanclu a řekla tomu šéfovi, ať už se neodvažuje o mně jakkoliv špatně mluvit, že jsem spořádaná a milá holka z dobrý rodiny a že za mnou stoprocentně stojí a to, co dělám ve svým volnu, neni absolutně jeho věc. Super, od tý doby mě tu najednou fakt respektujou a přestávaj prudit. Hurá.

Takis se mi už několik dní neozval, což mě docela mrzí- Asi mu zavolám. Mám či nemám?