La República Dominicana!

Teda je fakt, že mi můj čas tady v RD utekl tak strašně rychle, že se nestačim divit. A teď, když jsem se rozhodla, že odjedu, utíká ještě rychlejc a já si nejsem úplně jistá, že dělám dobře. Ale popořadě.

Ve středu jsem byla na fantastickým vejletě na pozorování velryb. Vyjeli jsme ještě se 4 turistama a průvodcem už v půl pátý ráno a jeli asi tři hodiny mikrobusem někam cestou necestou, což jsem moc nevnímala, protože za prvý byla ještě tma a za druhý jsem spala, protože na takovýhle časný vstávání já moc nejsem.

V malinkým rybářským přístavu, kde jsou jen prastarý dřevěný loďky a pár stařečků, byla taková kavárna typu dřevěná budka s vlnitým plechem místro střechy a tam seděli takový ušmudlaný chlápci a hráli domino. To je tady národní hra. Všichni chlapi jen seděj, čučej, pijou kafe a hrajou domino. No a tady jsem si dala za cenu téměř nula nula nic tu nejlepší kávu, jakou jsem kdy pila. Fakt, naprosto bombastický kafe ve stylu malej turek, neuvěřitelný. To mě probralo dostatečně tak, abych mohla začít vnímat okolí.

Za chvíli připlula taková poměrně moderní loď, kam jsme s těma ostatníma, docela příjemnejma lidma, nastoupili a pak jsme vypluli na moře. Já k těmhle výletům, kde slibujou delfíny nebo velryby, jsem většinou dost skeptická, protože naslibovat se dá cokoliv, ale pak se to všechno většinou svede na nepřízeň přírody a člověk houby vidí. No, ale tohle jsem stejně nemusela platit, tak si říkám, proč to nezkusit a něco nevidět ještě, než vodjedu.

No a tak jsme asi hodinu pluli, byly docela velký vlny, já neměla kromě toho dobrýho kafe vůbec nic v žaludku a tak se mi začalo dělat pekelně zle, teda mořksou nemoc jsem ještě neměla, to mi tak chybělo, takže jsem si lehla ven na palubu a snažila se to zaspat. To by se mi bejvalo asi podařilo, nebejt toho, že najednou lidi začali děsně výskat a volat a tak jsem vstala, co se děje a vopravdu!!!! Velryby! Teda tak takovouhle pecku jsem nečekala! Fakt pluly kolem nás, vyskakovaly, vypuštěly gejzíry vody a hrály si a mě se úplně zatajil dech!!!! Nádhera. V tu chvíli jsem zapomněla i na to, jak mi bylo blbě a užívala si tohohle výjimečnýho pohledu.

Na cestě zpátky mi dal kapitán nějakou pilulku, po který jsem usnula tvrdě jako dřevo a probudila se až za další tři hodiny zpátky v přístavu. Tak to bylo pěkný rozloučení s touhle divnou zemí. Jediný, co ěm mrzí je, že jsem nestihla Lago Enriquillo, to je jezero u haitskejch hranic, kde žijou krokodýli.

Jinak k mýmu rozhodování. Ta česká cestovka se pořád nějak nevyjadřuje, nic konkrétního mi neslibuje, což mě začalo trošku znervózňovat. Mezitím mi moje anglická cestovka nabídla, že bych mohla od 1.6. letět na měsíc na Jerbu, což je ostrov v Tunisku a pak je sice riziko, že už na léto žádnou práci neseženu, jenže já si říkám, že ono to vžycky nějak dopadne. Třeba na Jerbě potkám muže svejch snů, nějakýho nomáda na velbloudu a ztratím pro něj hlavu a bude vymalováno. Kdoví. Takže jsem na to kejvla, Čechům jsem řekla, že kdyby mě potřebovali, jsem volná od července a ve středu se vracim do Londýna, tam musím předat nějaký papíry a vyúčtování v cestovce a pak hurá do Prahy!!!! Už se strašně těšim, protože jsem v Praze nebyla ani nepamatuju. A v Londýně se pokusim potkat se s Williamem. Na velbloudu…..