a o setkání s Abogadem

Prozatím bydlím v hotelu, než si najdu nějaký ubytování. Cestovka souhlasí, ale já hotely nemám moc ráda, člověk tam nemá žádný soukromí, nemůže si tam ani udělat čaj a nic. No, ale zase tady mám jídlo, což je na druhou stranu super.

Ve středu odpoledne jsem jela do Santo Dominga-hlavního města, kde je další kancelář místní agentury a kterou jsem opět nějakým zázrakem našla. Vyřídila jsem si pár věcí a volala Miguelovi-to je můj internetovej ctitel pod přezdívkou Abogado. Seznámila jsem se s nim na chatu o Dominikánský replublice. Je to Španěl hovořící česky.

Chvíli jsme se hledali po městě, protože já se tam absolutně neorientovala, ale naštěstí v době mobilů je tohle docela hračka. Po půl hodině jsme se úspěšně sešli. Teda…úspěšně. Byla jsem na něj strašně zvědavá. Poslední měsíc mi psal i několik mailů denně  a vypadalo to, že nás spojuje nějaká zvláštní osudová linie.

Miguel je rozložitej, skoro 40 letej chlápek s dlouhejma vlasama, kterej si mě, z nějakýho neznámýho důvodu, představoval jako dlouhonohou blondýnu s obrovskejma prsama. Nevim, jak ho to vůbec napadlo. Takže zklamání na obou stranách, protože já samozřejmě neodpovídala jeho ideálu a mě by nevadilo, že vypadá jinak, než popisoval /tvrdil, že je mu 32 a že vypadá jako Antonio Banderas…tak s tim má teda podobnost maximálně v barvě kůže/, ale vadilo mi, že mi evidentně kecal. Taky nebyl nijak extra příjemnej ani zábavnej, takže jsme spolu vypili jedno pivo, trochu rozpačitě mluvili o Praze i o Dominikánský republice, kam on se přestěhoval teprve před nedávnem a pak já jsem řekla, že už musím jít. Slíbili jsme si, že si zavoláme a rozloučili se. Ze mě docela spadla taková tíha toho, co bude, a jsem konečně zase svobodná ve svejch myšlenkách. Miguel tedy určitě neni ten pravej. Uffff…

Začalo zase děsně lejt. Nasedla jsem do auta a jela nazpět. Venku se najednou úplně setmělo a přes provazy deště nebylo vidět na krok. Zamotala jsem se v ulicích Santa Dominga a dostala se domů až asi po hodině a půl. Jsem šťastná, že jsem vůbec dorazila. Nenávidim to tady, ale budu se snažit z toho vytěžit co nejvíc a začít to mít ráda.

Žádná polívka se nejí tak horká, jak se uvaří. Nebo tak nějak si pamatuju to přísloví.

Začínám se pomalu rozkoukávat. Když vysvitne sluníčko, neni všechno tak šíleně deprimující. K mojí radosti neni ani tak strašný vedro, jak jsem očekávala. Ve čtvrtek musim znova na letiště do Punta Cany a tak se snažim si tam najít nějaký ubytování na jednu noc, protože druhej den mám zase přílet a nechce se mi tuhle šílenou štreku jezdit dvakrát za sebou. Bohužel, všechny hotely, se kterejma tu spolupracujeme jsou plný. Jediná šance je fungl novej pětihvězdičkovej hotel společnosti Catalonia Bavaro, kterej ale ještě neni úplně dostavěnej, má se teprve otvírat….. Pokračování brzy.