na těle i na duši

Tak už je mi konečně docela dobře. Nálada se mi zvedla o sto procent, protože je fakt docela hnus ležet v horečkách, když k tomu všemu se o mně nemá kdo starat. Nejradši bych byla doma, pěkně u maminky v teplíčku, ta by mi dělala čaje a slepičí vývar. Jenže jsem tady, v noci mi byla kosa, po zemi plno švábů, protože jsem je neměla sílu stříkat a likvidovat, všude bordel a v lednici zbytek vína, shnilý rajče a žluklý máslo.

Naštěstí jsem aspoň o víkendu nemusela pracovat, protože jsem si zařídila volno, abych se mohla kouknout na ostatní ostrovy, ale nakonec jsem vyměnila letenku a zkusím to na druhej pokus tenhle víkend.

V pondělí mi furt nebylo nějak extra, tak jsem se rozhodla, že využiju cestovního pojištění a zajdu k doktorovi. V ordinaci jsem našla sympatickýho mladýho chlápka v bílým plášti, představil se jako Juan Pedro a kouknul mi do krku, doporučil koktat mořskou vodou, ani po mně nechtěl žádný papíry ani prachy a ještě mi uvařil čaj. Nic jinýho se s tim stejně prej nedá dělat, jen čekat, až to přejde. Dobrá rada nad zlato. To je bezva, že na tohle musí studovat 6 let. Ale faktem je, že mi to fakt pomohlo. Hnedka po obědě jsme skočila k moři, nabrala si do lahve vodu a kloktala jako divá. Na to, abych se šla vykoupat, jsem v daný situaci bohužel neměla.

Včera jsem měla skvělej den, protože jsem potkala úplnou náhodou na ulici Jalila, toho arabskýho kavárníka, takže jsem ho hnedka pumpla o číslo na mobil a on mi při Alláhovi svatosvatě slíbil, že mi vrátí moje cédéčko tý Fairuz. Já si to jeho číslo vzala pro jistotu, protože znám arabský sliby chyby. Tak ho kdyžtak budu uhánět. Říkal, že krize ho zahnala do kouta a že musel kavárnu zavřít, protože už neutáhnul ani nájem a že teď dělá na nějaký stavbě a vůbec neví, co bude dál. Bylo mi ho líto, taková pofidérní existence.

V úterý večer mi volal Max, jestli s ním nechci jít na večeři. Tak jsme šli do jeho oblíbenýho švýcarskýho bistra, kde jsme si dali pečený šnečky a dvě láhve vína, takže jsem šla pak domů pěkně cik cak a v noci dostala svoji klasickou telefonovací a skypovací náladu, naštěstí mi to nikdo nevzal. S Maxem jsme si skvěle pokecali. To je fakt jedinej člověk, po kterým se mi bude stejskat. Vo to víc, že je počítačovej analfabet, takže si ani nebudeme moct psát maily.

Jinak internetovej známej Abogado mi píše několik mailů denně. Zatím je furt milej a poměrně nevlezlej, tak uvidíme, co se z toho vyvrbí. Docela se na tu Dominikánskou republiku začínám těšit.

Tak. Konec keců musim mazat do práce, abych mohla v pátek vypadnout z ostrova.