a parta kamarádů

Jsem nekonečně a neskutečně a neskonale a nebetyčně blbá!! Pozvala jsem si totiž na Silvestra pár kamarádů a všem slíbila, že můžou bydlet u mě…Zásadní chyba. Takže dorazila moje švýcarská kámoška Isabella se svojí sicilskou kámoškou Monicou, která je protivná fakt nesnesitelně. Taková primadona.

Pak přijel Jeroen, ten Holanďan, učitel golfu, kterýho jsem potkala v Tunisku a pak přijel Gilbert, což je starší chlápek, takovej plešatej a červenej, Luxemburčan, kterýho znám taky z Tuniska a kterýho jsem vlastně zas až tak nezvala, von se spíš pozval sám.

No a pak ještě přijela moje kámoška z dětství Jitka se svým přítelem Markem. Háček je v tom, že jsou ale oba ve svazku manželským, bohužel s někým jiným a ještě pořád to před svejma partnerama tají… I když její manželství už je i tak v troskách, naštěstí nemá děti a von se snaží s rozvodem počkat, až mu povyrostou jeho dvě děti, což mi teda přijde jako dobrá blbost. Ale to je fuk. Každopádně za mnou jeli inkognito, takže si vymysleli, jak jedou každej sám a teprve na letišti se potkali, jenže se jim to trošku vymklo z rukou, když si na letišti v Praze prohlíželi duty free shopy a nevšimli si, že už se zavírá gate, takže najednou se z rozhlasu ozvalo: „Prosíme paní Jitku a pana Marka, aby se okamžitě dostavili k odletu letadla…“  A takhle je vyvolávali asi třikrát, přičemž samozřejmě použili jejich příjmení.

Takže jsem ve svým prťavým bytečku měla ubytovanejch šest lidí, který spali různě po zemi a bylo nám tak trošku těsno, což by nebyl problém, kdyby si ty lidi mezi sebou navzájem rozuměli. Jenže ta skvadra jako taková si prostě byla navzájem docela dost nesympatická. Monica byla kromě Isabelly nesympatická úplně všem a fakt nám docela slušně lezla na nervy. To ale zas odnášela Isabella, která jakoby se za ni styděla, ale zároveň chtěla nějak zachraňovat situaci. Jeroen měl zase nějaký deprese. Gilbert za mnou furt lezl a při každý příležitosti mi furt cpal, že mi to sluší a že jsem strašně krásná a že by se se mnou chtěl oženit-totální magor, no a Jitka s Markem se furt někde cukrovali, což bylo pak už fakt docela trapný.

Já neměla tím pádem samozřejmě čas na nikoho zvlášť, takže jsme vždycky dumali, kam se třeba půjdem najíst všichni společně a pak jsme se na něčem dohodli, jenže minimálně dva ze sedmi byli naštvaný, no fakt děs běs. Tolik lidí najednou už nikdy víc.

Na včerejšek jsme si řekli, že nepůjdem nikam jíst, protože všude maj takový ty předplacený slavnostní večeře třeba za 50 eur na osobu a tak jsme si udělali na mým novým fondue setu sýrový fondue a vypili docela dost vína a vo půlnoci vyrazili ven.

Všude byly ohňstroje a různý dělobuchy, v Puertu bylo šílenejch lidí venku, takže to bylo zajímavý pozorovat a já pak dostala nápad, že bychom mohli zajít do tý hospody Tejas Verdes, kde vobčas zpívám a dát si tam sangríi.

No, takže jsme tam přišli, já si s Falem a ostatníma muzikantama zazpívala Tichou noc španělsky, mimochodem, to je podle mě ta nejhezčí verze /Noche de paz, noche d´amor, clara luz, brío ya, y los angeles cantado ´stan, gloria al dio gloria celectial, gloria al niňo Jesús, gloria al niňo Jesús./, turisti z toho byli úplně naměkko a místním lidem se to taky líbilo, já ještě vzala těm rakouskejm majitelům takovou velkou bonboniéru a pak jsme si sedli ven ke stolu a vobjednali si džbánek sangríe a připili si s nima a já pak šla zaplatit a ten majitel, Rudy, mě skásnul novoroční přemrštěnou turistickou cenu 25 eur!!!! Já jsem nevěřila vlastním očím a myslela si, že si ze mě dělá srandu, protože normálně stojí ten džbánek asi 9 eur, ale já když tam zpívám, tak nemusim nic platit, ale stejně bych teda čekala, že mi dá normální cenu a ne stejnou jak nějakýmu Bavorákovi, co je tam na dovolený v luxusním hotelu!!!!

Děsně jsem se naštvala  a to jsem mu taky řekla, že už mě tam víckrát neuvidí, na což Rudy řekl, že je to moje blbost, že furt za všechny platim, že to maj zatáhnout mý kamarádi, pak nakonec si vzal ode mě „jen“ dvacku a já bez rozloučení odešla. Fakt už tam nepůjdu. Nikdy. Je mi to docela líto hlavně kvůli těm muzikantům, ti byli na něj taky naštvaný a nechápali to.

Pak se většina z nás rozdělila, každej si šel po svým a já zůstala s Jeroenem a snažila se ho tahat z jeho depresí, ne ale moc úspěšeně a nakonec jsme šli asi v půl šestý ráno spát.

Teď ještě všichni vyspávaj, ale já se musim dát dohromady, protože jdu za chvilku do kanceláře, kde mám docela dost práce.

Takže Prospero aňo nuevo a Felicidad!!!!