..a nekratší víkend v mým životě…

Přijel v pátek brzy večer. Jela jsem ho vyzvednout do Tunisu na letiště a protože jsem byla šíleně nervozní a nedočkavá, byla jsem tam už o hodinu a půl dřív. Když vyšel z letištní haly, objali jsme se a chvíli v objetí setrvávali.

Pak jsem ho vezla k sobě do Hammametu. Po cestě jsme plácali pátý přes devátý. William zpíval naši oblíbenou pisničku Sometimes I feel like a motherless child, což mi úplně připomělo naše výlety do Skotska a za chvilku jsem získala pocit, jako by těch x měsíců, co jsme se neviděli, vůbec neexistovalo.

Byla jsem najednou strašně hrdá na to, kde tady bydlim a jak mě tu všichni znaj. Že už nejsem malá holka, která je na někom závislá, jako ještě před rokem. A myslím, že William to vnímal.

Dali jsme si víno na terase a pak šli na večeři. Myslela jsem, že potom ještě někam zajdeme na whisky nebo tak, jenže Williamovi se v 11 začaly klížit oči a začal děsně zívat a prosil mě, jestli můžem jít domů.

A tak jsem ho uložila do připravenýho pokoje ke spánku a šla taky sama spát, i když na mě je tahle hodina brutálně brzká.

Druhej den jsme se courali po Medině. Tunisani furt Williama chytali za rukáv a chtěli mu něco prodat, tak von si koupil takovej ten arabskej šátek a dlouhou košili a vypadal v tom děsně legračně. Pak jsme šli na voběd a pak se mě William ptal, jestli bych ho mohla hodit na 7 hodinu večer zase do Tunisu na letiště.

Já jsem koukala jako vrána, protože jsem si myslela, že tu bude ještě do neděle!!! Po obědě si šel zase na chvíli lehnout, protože byl děsně unavenej.

Musim říct, že jsem byla docela zklamaná, protože jsme si to docela užívali, pokud William zrovna nespal. Jenže von je z tý svý práce asi tak vyčerpanej, že už neni schopnej normálního života. Ptala jsem se ho, co bude v neděli dělat a von na to, že si musí připravit nějaký papíry do práce a pak si trochu odpočinout….

A tak jsme pak jeli zpátky do Tunisu. Já myslela, že ho tam trošku provedu, protože Tunis je fakt hezký město a má nádhernou Medinu, jenže na nic prostě nebyl čas.

Na letišti mi asi stokrát děkoval za fantastickej víkend a pak prostě zmizel.

Já jsem si ještě na chvíli šla sednout na terasu, kde jsem koukala na hvězdy a popíjela whisky Lagavulin, kterou mi William přivezl a přemejšlela vo tom, že my dva žijeme v tak rozdílnejch světech, který jsou neslučitelný, že bych se měla vykašlat na jakýkoliv naděje, který jsem si snad ještě kdy dělala. Pak jsem napsala SMS Milanovi, jestli půjde druhej den na pláž. Ale vo tom zase až příště…