snad to nebylo naposled…

Sedím teď v hotelovým pokojíku v Londýně a čekám na telefonát z cestovky. Zatím chci stihnout zapsat si události posledních dvou dnů, než se mi vykouřej z paměti.

Loučení s Egyptem bylo jedno z nejdojemnějších, jaký jsem kdy zažila.

V úterý ráno jsem šla vybrat nějaký dárky na rozloučenou, jenže jsem vůbec nevěděla, co koupit. Všude jen samý turistický krámy a tak jsem tam bloumala a nakonec, když jsem procházela kolem mýho známýho zlatníka, všimla jsem si, že má před svým krámkem pověšený dvě klece s kanárkama. V jedný byli dva a ve druhý jeden.

Ptala jsem se ho, jestli by mi je všecky prodal, ale von první nechtěl. Když jsem mu ale říkala, proč je chci, tak nakonec souhlasil a dal mi i překvapivě dobrou cenu. Ty dva jsem měla pro Šerifa a Káťu a pojmenovala jsem je Žihen a Ismaíl a toho dalšího jsem koupila pro Sajjída a pojmenovala ho prostě Sajjíd, protože se mi to jméno fakt líbí.

Večer jsem šla do Moby Dicku už na sedmou a tam vůbec nikdo nebyl. Ani Šerif, ani Sajjíd, jen jeden číšník, kterej se tvářil, jako že vo ničem neví a ani netušil, kdy vostatní dorazej.

Byla jsem trošku zklamaná, snad na mě nezapomněli, myslela jsem si, a tak jsem si dala pivo, našla jsem tam na lavici nějaký starý anglický noviny a začala číst a čekala, jestli někdo dorazí.

Asi za čtvrt hodiny se nahrnulo do restaurace snad třicet lidí v čele s Šerifem a Tarikem, v ruce měli velikánskej dort a na něm hořely takový malý petardy a bylo na něm napsáno GOODBYE SONJA. Já koukala jako blázen a málem se tam rozbrečela.

Pak jsem rozdala kanárky a to zase koukali voni. Šerif měl taky skoro na krajíčku a Sajjíd někam úplně zmizel.

Mezi tou spoustou lidí bylo taky těch pár Rusů, co jsem je tu už jednou potkala. Ivan, takovej hezkej mladej kluk, mi furt nabízel falešněj americkej pas, kterej mi prej obstará za deset tisíc dolarů, takže jsem si říkala, že je teda síla, jak a z čeho tady tihle Rusové vůbec žijou, když maj takovýhle možnosti a praktiky.

Večírek se vyloženě povedl, nakonec jsem jim naposled zazpívala na stole písničku Every time we say goodbye-to je takovej šílenej doják, kterej kdysi nazpívala Ella Fitzgerald a pak Šerif poslal každýmu ještě panáka vodky  a asi ve tři jsme se rozešli. Sajjíd mě zase odvezl do hotelu taxíkem a pak mi na rozloučenou dal takovej strašně hezkej modrej kámen. Fakt mě to dojalo.

Kdoví, jestli se tam ještě někdy podívám. Egypt je prostě kouzelný místo!!

Včera dopoledne mě Imed vyzvednul v hotelu a vodvezl na letiště. Já se s nim rozloučila jen tak suše a trošku chladně a nechala ho rychle odejít, protože jsem neměla náladu, aby mě tam hodinu před vodletem ještě vočumoval. No a pak jsem nasedla do letadla a letěla do Londýna, kam si mě cestovka pozvala na pohovor.

Ta změna klimatu je teda docela krušná. Ale já jsem šťastná, že jsem alespoň na chvilku zase tady, na tom skvělým místě, kde jsem ještě donedávna dočasně bydlela a hnedka po příletu jsem volala Williamovi, jestli nemá čas se sejít. On ale je bohužel někde na cestách a vrátí se až po víkendu, takže se neuvidíme, protože já dneska večer už odlítám zase do Prahy. A strašně se těšim!!!!!