a pod mořem

Nová skupina turistů je docela fajn, ale s tou předešlou se to nedá srovnat. Se mnou v hotelu bydlej dva homosexuálové, se kterejma je docela dobrá legrace a tak už jsme je vzala několikrát s sebou do Moby Dicku a Imed vypadá čím dál tím víc naštvaně. Zato v Moby Dicku je to fakt skvělý. Docela často tam pařim a vždycky, když pokročí hodina, zpívám na stole písničky Elly Fitzgerald, z čehož je úplně nadšenej Šerif, to je majitel tý restaurace a Tarik, můj kamarád z velbloudí výpravy, si vždycky stoupne na židli, abych tam nestála tak sama na takovým vyvýšeným místě. Katja, Šerifova ruská manželka, tam ndávno přitáhla partičku mladejch Rusů, který v Hurghadě a okolí pracujou, protože faktem teda je, že Rusů je tu strašně moc. Já k nim byla ze začátku trošku skeptická, protože voni se na nás, Ukrajince, docela vytahujou, alespoň většinou, ale nakonec byli docela fajn a já si s nima docela dobře pokecala.

V pátek jsem se konečně byla potápět s potápěčskou školou. Vedl to takovej milej polo-Egypťan Ahmed /kterej je bohužel ženatej taky s Ruskou…/, ale ta tam naštěstí s náma nebyla, prej je strašně žárlivá a von se nesmí skoro s nikým bavit, což při jeho povolání jde dodržet jen pod vodou, ale tam zas takový začátečnice, jako jsem já, musí držet za ruku, tak teda nevim, co je lepší, ta manželka musí asi praskat žárlivostí ve švech. Jeli jsme lodí ještě s pár dalšíma turistama a pak nám Ahmed vysvětlil, co a jak, rozdal nám neoprény a kyslíkový bomby a masky a závaží a ploutve a my se po zádech svalili do vody. První to byl teda docela dobrej šok a já myslela, že se udusim, ale pak jsem začala pravidelně dejchat a najednou to docela šlo. Měla jsem sice celou dobu strašně stísněnej pocit, ale Ahmed plul se mnou a držel mě za ruku a ukazoval mi nádherný barevný ryby, různý příšerky, hvězdice, korály. Já jsem si připadala, jako bych lítala, jako bych byla pták a vznášela se nad loukama a lesama a všechno pode mnou kvetlo a já byla v úplně blaženým stavu beztíže, což je teda fakticky těžko popsatelnej pocit. Rozhodla jsem se, že si zkusim udělat potápečskej kurz, teda jestli to do vodjezdu stihnu.

 Přijde mi skoro neskutečný, že už jsem tu 3 tejdny, a tak si vůbec nedovedu představit, že už mám skoro půlku pobytu za sebou a docela dost mě to štve. Strašně to ubíhá a mě se vůbec nechce domů a taky se mi nechce na ty přiblblý zkoušky na vejšku, na kterou se stejně nemám šanci dostat, protože se vůbec neučim a taky nevim, jestli vlastně na nějakou vejšku vůbec chci, protože mě prostě strašně baví cestovat a poznávat nový lidi a nový země a to jde se studiem skloubit pekelně těžko. Ach jo, proč je život takhle děsně komplikovanej?