a na návstěvě ve Městě mrtvých

V Káhiře jsem musela provést starou skupinu, co odlítala, což byli částečně ti, co se mnou byli v poušti u Beduínů, takže jsme se už docela znali a v autobuse svorně vypili veškerý jejich zásoby alkoholu, co jim zbyly a na pyramidách si pak užili spoustu legrace. Byl nám přidělenej totiž egyptskej průvodce dr.Latif, což je takovej hnusnej, slizskej, brejlatej, hubenej, malej, proplešlej chlápek, kterej si hraje na světoborce a tvrdí, že je doktor medicíny, ale tohle řemeslo prej víc vynáší. Bodejť by ne, když naši skupinu neustále naháněl do všech krámků s papyrem a se zlatem a s egyptskejma parfémama, za což pak kasíroval spoustu peněz od obchodníků. Mě dal dvacet dolarů-prej na kafe-no dík, ale já bych bejvala zůstala dýl na pyramidách, no, ale to k tomuhle byznysu asi holt patří.

Dr. Latif měl furt děsně sexistický kecy a vůbec byl takovej dost trapnej, ale my s Angličanama jsme si z něj dělali strašnou srandu, takře ke konci exkurze už byl dost nejistej a nakonec poslal rychle po celým buse kolovat obálku na dýška /prej pro řidiče, ale jak mi říkal řidič, jde většina Latifovi a řidiči dá zase „na kafe"/, pak sebral prachy a téměř bez rozloučení zmizel. Brrr.blbec.

Pak jsem se rozloučila na letišti s touhle skupinou /budou mi chybět, byli to fakt skvělý lidi, alespoň většina z nich/ a čekala na novou, kterou jsem odvedla zase do Sofitelu-to je ten hotel u letiště- a měla večer už jen sama pro sebe. Zavrhla jsem myšlenku na to, jít prozkoumat Káhiru na vlastní pěst, zas takovej hrdina nejsem, tak jsem šla sama do restaurace hnedka vedle hotelu, kde jsem si vojednala Stellu /to je egyptský pivo/, vinný listy s nějakou náplní a pozor!-pečený holuby. Nikdy jsem to nejedla a chtěla jsem zažít představu, jak mi lítaj pečený holuby do pusy. Byla jsem ale docela zklamaná, přinesli mi takovou malou mrchu splácnutou mezi dvěma mřížkama z grilu, byla tam, chuděra, celá přilepená, maso abych lupou pohledala, bylo tvrdý a docela hnusný, takže jsem do toho dvakrát rejpla, zaplatila 250 Liber, což je něco vokolo 750 Kč…. a zase vypadla a šla si napustit do svýho hotelovýho pokoje vanu, což je luxus, protože v Hurghádě mám v pokojíku sprcháč.

Druhej den zase pyramidy s novejma turistama, načež dva z nich i přes upozornění se nechali vodvýzt velbloudářema až kamsi do tramtárie, takže fakt síla. Lidi naštvaný, museli jsme čekat, pak dohadování s velbloudářema, řvoucí Angláni, před náma druhej den dlouhá cesta, obligátní krámky s papyrem, kdy mě jedna ženská hlasitě nařkla, že je tam tahám já a kdoví, jestli to prej všechno neni v Hurghádě levnější a že si na nich mastim kapsu, no nic, nemá cenu se hádat, takhle to tady prostě chodí, ruka ruku myje, cestovka má dohodu s obchodníkama, jeden to má pod palcem a to je zrovna majitel autobusů, no a celý to jsou takový lehce mafiánský praktiky, kterejm zatim moc nerozumim a asi rozumět nebudu a ani snad nechci.

Vodpoledne jsme zavezli lidi do hotelů, kdo chtěl, mohl si ještě připlatit výlet do Káhirskýho muzea a na otáčecí vež, já jsem se vydala sama do „Města mrtvých".

To byl teda dost nářez. To je prostě obrovitánskej starej hřbitov v Káhiře, sám vo sobě vlastně tvoří takovou čtvrť. Jsou tam samý obrovský hrobky a celý hrobkový domky a paláce, prašný cesty, všude strašněj bordel a smrad, švábi po houfech, krysy, komáři a miliony lidí, který se usídlili právě v těch hrobech a tam normálně žijou. Některý maj i elektřinu, kterou si natáhli z mešity až tam, mezi těma hrobkama jsou natažený šňůry s prádlem, po těch prašnejch cestičkách jezděj starý ženský celý zahalený v černým, na oslech. Lidi se živí, jak můžou, takže prodávaj různý věci, dokonce jsem tam našla několik kaváren na ulici-teda spíš pár židlí, na kterejch sedělo pár chlapů v bílejch gelabejích /košilích/, hulili vodní dýmku a pili kafe a hráli karty. Ženský na ulici peru prádlo, mezitím pobíhaj polonahý bosý děti, sem tam nějaký tržiště nebo krámek, fakt neskutečný.

Já jsem si chvíli trochu pohrávala s myšlenkou, že si tam sednu na kafe /snad bych to přežila, každej den se ráno propláchnu vodkou a je mi zatim furt dobře, i když většině cizinců se tu udělá brzy blbě vod žaludku/, votevřu si svoji knížku arabštiny pro samouky, která sama vo sobě vyvolává docela velký nadšení mezi Egypťanama, a nechám se vod někoho pozvat domů, protože jsem byla prostě šíleně zvědavá, jak to může vypadat u někoho doma – v hrobce. Pak ale zvítězil pud sebezáchovy a tak jsem dala dětem vokolo pár drobnejch, což jsem neměla dělat, protože se to hnedka rozkřiklo a kolem mě se shromáždil dav dětí a já najednou dostala docela strach, protože se na mě lepily, když jsem řekla, že nic nemám, začaly některý házet kameny a plechovky, co našly na ulici a tak jsem raději zdrhala a až v hotelu jsem přišla na to, že nemám foťák. To mě teda hodně mrzí, až tak, že mi to vzalo náladu na kus dne a v pokoji jsem si trochu pobrečela, ale zase si říkám, že mi asi nebylo souzeno fotit, prostě musim všechno popsat tak, abych, když to budu za pár let číst, nepotřebovala fotky, ale všchno si v hlavě úplně jasně vybavila.

Večer mi volal na pokoj dr.Latif, jestli bych prej nechtěla někam vyrazit. Ne, to teda fakt nechtěla, to by totiž mohl bejt první zdroj mejch žaludečních problémů a vo to fakt nestojim. Dala jsem si na balkoně cigáro a štamprlku vodky a šla spát, protože jsme v úterý vyráželi na dlouhou cestu zpět do Hurghády.