v Hurghádě

Pomalu zapadám do egyptskýho stereotypu. Ráno si chodim vždycky zaplavat do moře, pak na snídani-maj tu úžasný čerstvý ovoce a různý kroasántíčky a mňamky, pak většinou jdu do kanclu nebo jedu na nějakej výlet, takže takhle už jsem byla ve žlutý ponorce, což byla dost síla. Já jsem docela klaustrofobik, takže když mě uzavřeli do ponorky a ta se začala spouštět pod hladinu moře, měla jsem docela nepříjemnej pocit, kterej ale vyvážilo to, co pod tim mořem bylo vidět-nádherný barevný ryby, korály a prostě úžasnej podmořskej svět, ale víckrát už tohle absolvovat nemusim. Protože se mi to ale pod mořem fakticky líbilo, koupila jsem si ploutve a šnorchl a taky se přihlásila na potápění, na což se fakt těšim.

V poledne většinou se jdu někam najíst a dám si malou siestu buď v pokoji nebo na pláži, protože už bejvá docela dost velký teplo a po obědě se tu stejně nic neděje a v podvečer vobjíždim hotely, kam docházím za turistama. Místní sběrný taxíky už mám celkem zmáknutý, některý mě už i znaj, asi si mě pamatujou kvůli tý košili, kterou často nosim a tak na mě pořád něco pokřikujou a vlastně mě to docela baví, takhle zažít ten jejich svět aspoň z týhle stránky.

Večer se stavim na večeři a pak jdu buď do beduínskýho stanu na šíšu a čaj /Imed už mi asi 5x říkal, ať jdu, tak jsem se předevčírem nechala překecat/ nebo jdu do Moby Dicku, kam bych nejradši chodila každej den, ale za prvý je mi to blbý, protože mě tam vůbec nechtěj nechat nic zaplatit a za druhý tam skončim vždycky strašně pozdě, takže pak jsem druhej den docela grogy a nestíhám snídani a ranní plavání, což mě pak štve. Ale Sajjíd mě vždy spolehlivě doprovodí až k bráně hotelu.

Je mi strašně sympatickej Tarik, ten tlustej průvodce z toho beduínskýho vejletu na velbloudech, a já jemu očividně taky, ale zdá se mi, že mě naštěstí bere spíš jako svoji malou ségru, což mi fakt vyhovuje. Každopádně nemá ani blbý kecy, ani si na mě nic nedovoluje, strašně dobře se spolu bavíme a tak jsem zjistila, že byl ženatej nejen s jednou Němkou, ale dokonce se třema různejma. Ale postupně. Ne najednou, jako jeho kamarád Šerif.

Několikrát mi sem volal Martin /moje prošlá holandská láska/ a taky William /moje asi životní láska, u který jsem bydlela v Anglii/ a voba mi řekli, že by mě tu chtěli navštívit, ale já tu teď nikoho nechci, protože je mi tu takhle dobře a poznávám nový lidi a učim se arabsky a na svůj svět v Evropě se sice těšim, ale zatim ho nechci s tímhle světem tady nijak prolínat.

Dneska večer jedu busem zase do Káhiry. Vodvezu turisty, co vodjížděj, ale ještě neviděli Káhiru, vyzvednu nový, ty si taky prohlídnou pyramidy a v úterý budu zase zpátky. Docela se těšim, že se zase někam mrknu, do nějakejch typicky káhirskejch zákoutí. Arabskej svět mě začíná hodně bavit.