a začínám pracovat

V pátek jsem se v kaceláři dozvěděla svoje povinnosti: budu tady objíždět 4 hotely po Hurghádě a jezdit za turistama, jestli něco nechtěj, nepotřebujou, nemaj zájem vo nějakej vejlet a tak. K tomu účelu jsem dostala takový bločky, do kterejch mám ty výlety zapisovat, když ji je prodám a pak je musim v kanceláři nahlásit. Můžu si taky vybrat, na který výlety chci jet taky, abych vo tom mohla lidem povídat a bylo to autentický.

Pak jednou za 14 dní pojedu do Káhiry s těma starejma turistama a tam vyzvednu nový. Takže další cesty pouští rozhrkaným busem.

Jinak si svůj čas můžu víceméně organizovat, jak chci, takže jestli prej za turistama budu jezdit ráno nebo večer je jim celkem fuk, akorát to těm Anglánům musim napsat na takový nástěnky, který maj umístěný v recepcích.

Sranda je, že mi ale nedaj žádnej dorpavní prostředek, takže musim jezdit sběrnejma taxíkama, kterejma jezděj místní lidi a to je teda dobrodružství samo vo sobě.

Hnedka v pátek jsem teda vyrazila, Florence mi jen vysvětlila, kde ty hotely jsou a já tam jela dát ty informace na ty nástěnky a taky si vyzkoušet tu místní dopravu.

První jsem čekala snad půl hodiny, pak přijel takovej rezavej mikrobus, úplně narvanej, průvodčí mě doslova namáčknul dovnitř a nechal votevřený dveře, skásnul mě vo 4 Libry a pak jsme jeli. Vevnitř bylo děsný vedro a taky strašněj smrad, takže jsem se nemohla dočkat, až vystoupim. Pak jsem šla do prvního hotelu, seznámila se s lidma, co tam dělaj, dala tam to info a jela dál. Celý vodpoledne jsem takhle v podstatě projezdila, protože mě několik mikrobusů vodvezlo úplně jinam, než jsem potřebovala, takže jsem se zase musela vracet, no fakt zážitek.

K večeru jsem se šla poprvé vykoupat v moři-nevim, jestli jsem vám říkala, že jsem ještě nikdy nebyla u žádnýho teplýho moře-a byla jsem úplně nadšená. Plavala jsem tam snad hodinu a vůbec se toho nemohla nabažit. Venku mohlo bejt tak 30 stupňů, ale vedro tu ani tak neni, protože furt pofukuje takovej větřík, což je docela příjemný.

U večeře na mě čekal Imed-ten šéf cestovky, kterej říkal, že šel zrovna kolem a jestli si může sednout ke mě ke stolu. Pak mě pozval ještě do hotelovýho beduínskýho stanu na vodní dýmku a mátovej čaj. Já, fanynka Stoličný, tu snad nakonec skončim na čajíkách či co, to mě teda podržte. No, ale jako zkušenost to bylo zajímavý. Vodní dýmka mi okamžitě zachutnala /tady se jí říká šíša/ a budu si asi muset jednu pořídít.

Imed mi furt něco tloukl do hlavy, první jako vo práci a pak říkal, jak je strašně šťastnej, že vodjíždí Florence a místo ní jsem tu já, že to je osud a že už teď ví, že si Egypt zamiluju, až mi z těch keců nebylo moc příjemně, tak jsem se rozloučila a říkala mu, že jsem strašně unavená a že jdu spát.

Doma jsem si pak sedla ještě před svůj pokojík na židličku /mám pokojík venku, ne v hotelu, je to něco jakoby bungalov/, pustila si z cédéčka Olivierův piánovej koncert a popíjela vodku, kouřila a koukala se na hvězdy na nebi, který vypadaly jak namalovaný na černým plátně.

Včera jsem zase vobjížděla ty hotely, lidi docela fakt chodili na ty schůzky, pár se přišlo zeptat na pondělní vodjezd, některý mi přišli vynadat, že si Němci choděj už ve 4 ráno vobsazovat lehátka ručníkama, jiný zase že nemaj ke snídani slaninu /tady se vepřový maso nejí/, pak nějakej Anglán s úplně fialovým nosem, že tam v hotelu nemaj Guiness, to je takový to černý irský pivo, pak přišlo pár lidí si koupit nějaký vejlety, takže příští tejden s nima budu asi některý absolvovat.

Moje košile, kterou už jsem si vyprala a kterou neustále nosim, vzbuzuje dost velký pozdvižení všude, kam přijdu, ale v dobrým slova smyslu. Turisti se smějou a místní se hnedka dávaj do řeči. Zjistil jsem, žeEgypťani uměj strašně blbě anglicky, takže člověk musí zkrouhnout slovní zásobu na nejnutnější slova-takže v tomhle smyslu tu v angličtině asi udělám docela výraznej krok zpátky.

Večer mě pak pozval na čaj zlatník, co má krámek vedle hotelu, a furt mi říkal, že má nejlepší ceny v Hurghádě a ať mu tam prej posílám turisty, a snažil se mi narvat zlatý naušnice, jenže já zlato zásadně nenosim, tak jsem si dala ještě jeden čaj a řekla mu, že se pokusim, ale že násilim tam asi nikoho nedotáhnu.

No a u večeře čekal zase Imed, prej jestli pak půjdu na šíšu. Neměla jsem co dělat, tak jsem šla, jenže asi po půl hodině, co mi zase začal vyprávět, že si mě strašně oblíbil nejen jako člověka, ale jako ženu, jsem raději zase rychle vypadla. Ufff… tohle tady bude asi ještě docela drsný.