třetí svět na vlastní kůži

Vůbec nevim, kde začít. Jsem naprosto zmatená, mám strašně moc smíšenejch pocitů, ale veskrze pozitivních.

V pondělí v noci jsem dorazila na káhirský letiště a koukala kolem sebe jako Alenka v Říši divů, všude chlápci s dlouhejma košilema a různejma šátkama a turbanama, všichni cigáro v ruce, knírka, hlasitě spolu něco řešej.

Když jsem si na páse vyzvedla zavazadla, šla jsem na celní kontrolu, kde mě vodvedli na stranu a poručili mi votevřít všechny kufry. Asi se jim něco nezdálo, já nevim, každopádně to takhle v noci bylo dost nepříjemný a hlavně ty kufry mi daly docela dost práce doma zavřít. No nic, tak jsem začala vytahovat voblečení, flašku whisky La Froig, co jsem dostala jako dárek na rozloučenou vod Petronelly /chlápkům zamrzl výraz ve tváři, mě taky, když jsem si uvědomila, že jsem v muslimský zemi/, no nakonec jsem ze sebe vykoktala něco, že je to dárek, ale nespecifikovala jsem od koho a pro koho. Jenže pak se napjatá situace úplně vobrátila, protože mi v kufru našli ten do češtiny přeloženej Korán, tak na to koukali a ptali se, jakým je to jazykem a jestli jsm to četla, tak jsem řekla, že ještě ne, ale že budu, abych líp porozuměla islámský kultuře, načež se na mě voba celníci strašně přátelsky usmáli a popřáli mi hezkej pobyt v Egyptě a pustili mě. Mě spadl šílenej kámen ze srdce, měla jsem fakt najednou docela strach.

Venku na mě čekala s cedulí s mým jménem Florence-to je asi pětačtyřicetiletá ženská, která, jak jsem vzápětí zjistila, mě tady má zaučit a vodjet na dva měsíce pryč a já ji tu mám právě zastoupit. Tvářila se na mě dost nepřátelsky a kysele a když mě vezla taxíkem do hotelu, slyšela jsem ji, jak někomu volá a říká něco v tom smyslu, že si snad dělaj srandu, koho to sem poslali. To mi teda moc na náladě nepřidalo, ale rozhodla jsem se, že budu tvrdá.

Za chviličku jsme byli v hotelu Sofitel kousek vod letiště, tam mi dali v recepci klíč vod pokoje a Florence řekla, že pro mě ráno přijede ve vosum a že se jede na exkurzi po Káhiře s anglickejma turistama a pak do kanclu.

V pokoji jsem si z ledničky vytáhla pivo, sedla si na balkon, zapálila si cigáro a koukala na světýlka mihotající se ve tmě, na přistávající letadla a šrumec vokolo hotelu. Pak jsem si napustila plnou vanu vody /jsem poprvý v životě v takovýmhle hotelu, tak toho musim využít/, vykoupala se a šla spát.

Druhej den ráno po snídani jsem čekala na recepci, přijela pro mě Florence, tvářila se o něco přátelštěji, ale je celkově taková dost chladná a nepřístupná. Jely jsme taxíkem někam, kde už stál připravenej autobus a v něm lidi, do toho jsme nasedly a jely směr centrum. Teda doprava v Káhiře, to je kapitola sama pro sebe, předjíždí se zprava, zleva, auta se mačkaj doprotřed, všichni trouběj, mezitím báby na oslech, děti přebíhající silnici, starci visející z MHD busů, který v mnoha případech vůbec nemaj dveře.

Asi po tři čtvrtě hodině jsme dorazili do Gízy, kde stojej pyramidy. Musim teda popravdě říct, že spatřit najednou pyramidy na vlastní oči byl pro mě fakt silnej zážitek. Florence v autobuse něco povídala a pak řekla, že máme půl hodiny čas se projít a vyfotit se a ať si dáme prej pozor na velbloudáře, který vás přinutěj si sednout na velblouda a pak dokud člověk nezaplatí nějaký šílený prachy, jsou schopný velblouda hnát až někam do pouště, což se stalo nějakýmu tlustýmu zpařenýmu Anglánovi z vedlejšího busu, na kterýho už tam čekala celá grupa snad hodinu a půl.

Všude vás atakujou lidi, co vám furt něco nabízej a prodávaj, já si držela pevně foťák a svoji ledvinku, abych vo něco nepřišla, a procházela se kolem Cheopsovy pyramidy a jen nasávala tu atmosféru prašnýho teplýho vánku, čichala pro mě naprosto neznámý pachy a koukala se na ten mumraj. Fantastický.

Pak jsme jeli zpět do centra, kde jsme měli dvě hodiny volno, průvodkyně nás všechny nahnala ke špinavýmu stánku, kde prodávali falafel, prej ať si v restauracích raději nic nedáváme, tak si to tam všichni koupili a pak nám řekla zhruba co kde je a my se rozešli. Já myslela, že mě třeba trochu provede, ale vona si tam sedla na kafe s řidičem autobusu a řekla mi, ať jdu sama a neztratim se.

Já byla nakonec docela ráda, stejně se nejradši procházím po cizích městech sama. Šla jsem dolů k Nilu, což je teda fakt velká řeka, u jejíchž břehů bydlej v nějakejch slumech lidi, je tam strašněj smrad a špína a dost nepříjemný všudepřítomný děti, který pořád něco žebraj. Vyfotila jsem si akorát, jak si tam jeden malej kluk meje hlavu z takový malý pramičky přímo v Nilu, div že tam nespad a pak slepice a děti, který žijou pod společným přístřeším. Síla. Pak už jsem raději zdrhala pryč.

Chaos a hluk je tu teda fakt příšernej, ale to město má svoje strašně velký kouzlo. Sedla jsem si do nějaký zaflusaný kavárny, kde byli samý chlápci a všichni kouřili vodní dýmku, vobjednala si „wahda kokakola menfadlak“-1 kolu prosim- a začetla se do svý čerstvě koupený knížky arabštiny pro samouky, kterou jsem si pořídila v Curychu. Rozhodla jsem se, že se pokusim se aspoň trošku naučit arabsky. Uvidíme, jak mi to půjde.

Vodpoledne mě Florence vzala do kanceláře a dneska ráno taky. Teď už mám volno a zejtra vyrážím busem s turistama do letoviska Hurgháda, kde podle všeho budu ty dva měsíce bydlet. Vlastně ani přesně nevim, co bude náplní mojí práce, ale už teď vim, že si Egypt tutově užiju!!!