a vo tom, jak je nám vlastně dobře

Celý dny jsem teď ležela v těch estébáckejch spisech. Místama se mi votevíral nůž v kapse, místama jsem se zase docela nasmála /třeba když prostovlasý agent v tesilkách čekal na „objekta" 6 hodin v restauraci před záchodama, zatímco Jimmy zdrhnul okýnkem a vodjel dávno do jinýho podniku/, někdy se málem rozbrečela a někdy mi bylo hodně, hodně smutno. Například když jsem se dočetla, jak Jimmyho řidič psal dobrovolně/!/ zprávu o tom, jak Jimmy má honosnej barák a v něm pořádá večírky a pak tam psal, že mu Jimmy dal několik lahví whisky z Tuzexu, a místo, aby byl šťastnej, tak tam hnedka píše svoji domněnku, že s tím Jimmy asi kšeftuje, protože ho prej jednou viděl, jak takovou stejnou flašku předává nějakýmu číšníkovi v restauraci. A jak je prej Jimmy strašně lakomej, protože chce rozprodat věci po dětech. A na základě toho si tihle idioti nechali udělat grafologickej rozpis jeho písma, aby zjistili, jakej má charakter.

Bylo mi líto, když jsem si přečetla, jak jeho sekretářka a zároveň rodinná kámoška Milada popisuje, jak k nim na ambasádu přišel nějakej mladej slovenskej malíř, kterej přinesl svý výtvory, nějaký karikatury státníků a chtěl je poslat do Anglie na nějakou výstavu a vona to práskla, takže toho mladýho umělce zavřeli.

Byla jsem vzteky bez sebe, jak si mohli dovolit píchnout Jimmymu štěnici do hotelovýho pokoje na Slovensku a když šel na večeři, přijít s náhradním klíčem a prohrábnout mu jeho osobní a pracovní věci, včetně toaletní kabelky a když se ho snažili kompromitovat před manželkou, která zůstala doma, tím, že mu nastříkali dámskou voňavku na použitou košili a otřeli trochu rtěnky do límce.

Rozhodla jsem se, že Jimmymu všecko řeknu. Že takovýhle mrchy, který si ještě skoro dvacet let poté hrajou na kámoše, si jeho přátelství nezaslouží, nebo že by si aspoň von od nich zasloužil vysvětlení. Stejně jsem šťastná, že jsem tyhle příšerný časy už nezažila a nechápu, na co lidi v jednom kuse nadávaj.

V pátek odpoledne máme sraz, takže musím dočíst ještě ten zbytek a všechno to sesumírovat. Taky se mi konečně ozvala Isabella, která mě zve v březnu k nim na chalupu do Maloji, cože je nějaký místo v horách u Sant Moritz ve Švýcarsku, takže se začínám strašně těšit a rozhodně pojedu.

Můj slavnej holandskej korespondent Martin řeší reportáže v Kosovu, takže mám aspoň chvilku klidu na přemejšlení a s Petrem, mým kámošem a naším novým skladníkem /Petronella mu nechala vytisknout vizitky s jeho jménem a titulem wear house manager/ si užijeme spoustu srandy. Ráno dorazí tramvají z Libně k nám na Letnou, já ho nasadím do pick upu, někdy má Peter pěknou kocovinu, protože v rámci počeštění se, obíhá /teď už většinou sám, já kvůli těm svazkům nemám moc čas/ hospody, vždycky se s někým seznámí a skončí s nim v nějakým non stopu, takže si pak lehne dozadu do tý nákladní části auta a dospává.

Petronella mu ráno vždycky dá kafe a becherovku a pošle ho do skladu. Pak já většinou zajedu někam pro nějakej oběd, buď salát nebo grilovaný kuře ze stánku nebo nějaký sendviče z benzínky a je nám tam fakt dobře, i přesto, že u triček fakt zůstat nechci a snad taky dlouho nezůstanu. Ale takovouhle šéfovou a spolupracovníky už asi nikdy mít nebudu.

No a taky bych se asi měla připravovat na zkoušky na vejšku, ale říkám si, že mám ještě fůru času a tak se tim zatim moc netrápim. Stejně bych zase nejradši někam vyjela. Zdá se mi, že už jsem na jednom místě zase celou věčnost….