a k tomu pár historek

V pondělí jsem si chtěla koupit letenku na tenhle tejden domů, jenže mě předběhl William, kterej mi ji koupil až na podnělí příštího tejdne a řekl, že naschvál něco vodřekl o víkendu, abychom mohli ještě něco podniknout. To mě teda docela zaskočil, musim říct, že příjemně, i když vlastně nevim, co vod toho všeho mám vočekávat. Takže jsem teda zavolala našim, že přijedu s konečnou platností v pondělí a i když se táta tvářil, jako bych mu právě oznámila, že vajíčka jsou hotový, z jeho hlasu jsem vycejtila, že má fakt radost, že už konečně dorazim.

 Druhej den jsem potkala hrajícího Chrise na metru. Chtěla jsem jít sice nakoupit nějaký dárky, protože v Londýně maj teď úplně fantastický slevy, jenže Chris zabalil kytaru a překecal mě, ať s nim jdu do hospody, což jsem, já šílená, udělala a to jsem asi neměla, protože jsme v hospodě nakonec zůstali trčet až do desíti do večera /od tří vodpoledne/ a Chris mě začal furt chytat za ruku a skládat mi různý komplimenty a pak se na mě hrozně zamilovaně koukal, což by možná bylo ok vod někoho, komu je maximálně pětadvacet /i když takhle asi vod nikoho/, ale vod šedesátiletýho chlápka se mi to teda dost eklovalo. Nakonec mě šel ještě vyprovodit až ke dvěřim a ptal se, jestli se ještě uvidíme a kdy a já mu přibouchla dveře před nosem, protože jsem na něj neměla nervy. Bylo mi to docela líto, protože s nim byla fakt sranda, ale takovýhle kecy já fakt nemám zapotřebí.

 Doma jsem našla ve schránce dopis určenej mě. Bylo to vod jedný společnosti, který jsem kdysi, snad ještě v listopadu, vyplnila takovej dotazník na práci v jednom supermarketu. Brala jsem to spíš jen jako ukrácení dlouhý chvíle, protože tam hledali nějaký reprezentanty cestovních společností někam do arabskejch zemí a tak jsem jim tam napsala pár údajů a dala Williamovu adresu. Kažopádně jsem myslela, že mě vomejou, protože v tom dopise bylo napsáno, jestli bych se mohla druhej den dostavit na pohovor do nějakýho kanclu u Victoria Station a že mám ráno potvrdit svoji účast na uvedeným telefonním čísle do 10.00 a domluvit si přesnej termín. Já byla tak trošku na mraky, takže jsem tomu moc nemohla věřit, že by vo mě měl někdo zájem, když maj Anglii plnou Angličanů shánějících práci, hlavně mi ty písmenka tak trošku přeskakovaly před vočima, tak jsem dopis dala pod polštář a šla spát. Včera ale, když jsem se probudila, jsem si dopis přečetla ještě jednou a tam bylo všechno tohle fakt napsaný!! Zavolala jsem teda na to číslo a říkala ji, že ale nevim, jestli má cenu chodit, když v pondělí vodlítám a voni mi na to řekli, ať stejně přijdu, že maj hodně zájemců, ale že nezáleží na tom, kde jsem, že mě budou pak písemně informovat o výsledku a dalších případnejch postupech. No a tak jsem se namalovala, vytstříkala si pusu ústní vodou, aby ze mě necejtili ten včerejší chlast, voblíkla novou sukni a kabát, koupený ve slevách k tomuhle účelu, abych pak v Praze mohla chodit na pohovory vo práci a nevypadala přitom jako hipízák.

 Naklusla jsem na Victorii, našla ten kancl a tam mě přijala taková starší dáma s brejlema jak popelníky, která si mě změřila dost kritickým pohledem a pak se mě ptala asi na sto milionů věcí, vo kterejch jsem vůbec netušila, že by mohly mít souvislost s jakoukoliv prací. Měla jsem z toho docela divnej pocit, protože ta bába se jedinkrát neusmála /ani tehdy, když jsem, teda aspoň podel mýho názoru, vodpovídala dost vtipně…/ a pak mi řekla, že mi daj do měsíce zprávu. Nechala jsem jm tam svůj mail i svoji adresu do Prahy. Pak jsem šla konečně nakoupit ty dárky a přitom si sedla do jedný kavárny na ulici na Oxford street, kde jsem nostalgicky koukala na proudící davy a v duchu se začala loučit s Londýnem…