Všechno krásný jednou skončí…

Táňa, moje ségra, se fakt šíleně rychle aklimatizovala v nový společnosti a všichni ji strašně žrali, včetně Williama, ale i když jsem na ni trošku žárlila, docela jí to nakonec přeju, vona furt jen doma šprtá a tý srandy si moc neužije. Nejvíc se kolem ní motal ten pianista Olivier, kterej jí furt hrál nějaký rozněžnělý melodie a jí to evidentně strašně bralo, že jsem až dostala dojem, že se vážně zabouchla.

Na Silvestra jsme snídali kolem 9.30 a pak nás William vzal na svým motorovým člunu přes zátoku na protější břeh, je to asi 20 minut plavby, do takový vesničky, kde přímo u moře je strašně příjemná teplá hospůdka. Tam jsme si všichni dali drink a pak jsme se chtěli ještě projít po okolí, jenže já najednou koukám, jak William trochu starostlivě sleduje oblohu a pak najednou křičí, ať rychle dopijem, že se žene bouřka, tak ať to ještě stihnem zpátky domů. Naskákali jsme do člunu /bylo nás jen 7, ostatní zůstali doma, Olivier šel na procházku s Táňou/ a William rychle nastartoval motor a jeli jsme. Jenže se začalo docela blejskat a do lodě nám začaly cákat obrovský vlny.

Ty dvě Němky začaly bejt docela hysterický a strašně ječet, což bylo dost nepříjemný, nakonec ale situaci zachránil Chris, kterej začal vyprávět různý příběhy, kterejm se všichni strašně smáli a Heinrich s Annou, ti rakouský šlechtici, nám zase vyprávěli historky ze Zimbabwe, kde maj farmu a kde to před pár lety bylo docela dramatický, ale kterou Heinrich nakonec zachránil a vybojoval nazpět. A tak nám ta cesta docela uběhla, i když musim přiznat, že jsem si fakt voddychla, když jsem vyskakovala z lodi na břeh.

Večer nám paní Ewanová uvařila opět fantastickou večeři, bažanty na víně, a pak jsme se všichni šli převlíct, protože Neil, ten tlustej kamarád navrhnul, že bychom mohli vyrazit na večer do města, kde hraje kapela jeho kamarádů. Tam jsme jeli na několik várek všichni a docela se vyblbli při muzice a při tanci. /Já se samozřejmě seznámila s bubeníkem Jamiem, se kterýmjsme si vyměnili emaily, byl fakt sympatickej…/.

Asi ve dvě ráno jsme dorazili domů skoro všichni, zase jen kromě Táni a Oliviera, který řekli, že ještě zůstanou a dostanou se později zpátky taxíkem. Táňa mi pak druhej den v poledne vyprávěla, že se procházeli do 6 do rána po pláži….

Včera během dne odjela většina lidí. S několika jsme si slíbili, že se nevidíme naposled a v to taky doufám. Naštěstí jako jedna z prvních odjela ta příšrná prudivá Marisol a ty dvě děsný Němky. Táňa se na Williamův návrh rozhodla, že zůstane a pojede s námi ještě do Londýna, kde pobude pár dní i Olivier… Celý dům ztichnul a venku je hnusně, prší a šíleně fouká. Já už mám sbaleno, neboť před polednem odjíždíme, teď jen ještě nostalgicky sedim u krbu a pokuřuju a sumíruju si v hlavě všechny ty dny tady prožitý a musim fakt říct, že tohle bylo snad to nejlepší, co jsem kdy zažila. Přemejšlim, co bude dál, kde budu a kam pojedu. Zdá se mi, že bych se měla co nejdřív postavit na vlastní nohy a vypadnout, protože jednak nechci zneužívat Williama a taky mám strach, že moje city k němu začínaj přerůstat pro mě bezpečnou hranici. Padá na mě docela tíseň, když si představim, že Williama třeba už za takovejchhle okolností neuvidim. Sbohem Skotsko…