u Williama, ale jinýho…

V pátek jsme šli večer s Isabellou a Andersem do jednoho klubu, já se na to celej tejden docela těšila, ale pak to bylo vopravdový zklamání. Muzika tam hrála moc nahlas, takže se tam nedalo vůbec bavit, ti dva se furt muchlali a líbali, takže jsem nevěděla, kam s vočima a pak tam stálo pivo 8 Liber a tak jsem si dala jedno a ještě teď mě to docela bolí… Vodešla jsem docela brzy a šla spá už před půlnocí.

V sobotu jsem jela za známejma mejch rodičů. Nedávno mi psali email, ať se těm lidem vozvu, že by byli smutný, kdyby věděli, že jsem v Londýně a ani jsem jim nezavolala. Takže jsem předtim zavolala, voni byli fakt strašně rádi, řekli, ať přijdu k nim a že mě někam vezmou.

Bydlej až na severu Londýna u stanice Northwick park, to už vlastně neni ani podzemka,ale jede se dost času hlavně nad zemí, jako vlakem. Za prvé je to šílenej kus cesty a za druhý bylo dost hnusně a poprchávalo a foukal hnusnej studenej vítr, takže se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem to zvládla. V metru se na mě furt strašně lepil jeden černoch, štípal mě do tváří a říkal něco v tom smyslu jako: to je masíčko…

Docela se mi ulevilo, když vystoupil.

Podle instrukcí jsem nakonec došla až k Sheile a Alanovi na Woodcock hill, voni mě strašně srdečně přivítali /já je skoro neznám, naposledy byli v Praze za našima, když mě byly asi 3 roky/, udělali mi čaj a prej že mě vezmou do Stradfordu upon Avon do Shakespearova rodiště. Jela s náma jště jejich dcera Alice,která je asi v mým věku, ale taková poslušná a ulízaná holčička.

Já teda na tyhle typy výletů moc nejsem, ale budiž. Po cestě jsme se stavovali snad v každým kostele a v každý katedrále, co jsme potkali. Když už jsme byli asi u pátý, tak já řekla, jestli by jim nevadilo, kdybych počkala venku. Voni se teda docela divně zatvářili, neřekli ani slovo, šli do katedrály, já si zatim dala venku cigáro a pak pět žvejkaček, aby to ze mě nebylo cejtit, a je fakt, že i když jsem si říkala, že jsem blbá a že jsem je možná urazila, protože tam chtěli kvůli mě, do žádnýho dalšího kostela už mě netahli.

Ve Stradfordu byla asi nejlepší ta restaurace, kam mě potom, co jsme shlídli rodnej domek Williama Shakespeara, vzali. Dobře jsme se najedli-klasickej „Sunday lunch“, hovězí pečeně, spousta vařený zeleniny, hustá hnědá vomáčka a tzv. Yorkshire pudding, což jsou takový bobky z těstíčka, děsně dobrý. Já nechápu, co furt všichni maj s anglickou kuchyní, mě tady šíleně chutná. Sheila s Alanem byli strašně milý, ale já si docela voddychla, když mě nakonec zavezli zpátky do Londýna a nechali mě na metru. Myslim, že si vlastně voddychly vobě dvě strany. Splnili jsme svoji povinnost a hotovo, akorát naši, až se dozvěděj vo tom, jak jsem s nima nešla do toho kostela, tak mě zabijou!

Dneska ráno už zase prší. William je na víkend zase někde v čudu, tak jsem sama, ale naštěstí za mnou v poledne přijde ta moje česká kámoška Lenka. Dneska se s ní uvidím poprvé vod tý doby, co přijela a strašně se těšim. Musim ještě vymyslet, co budeme dělat. Zatim jsem si zatopila v krbu a udělala si „tátovu snídani“-míchaný vajíčka s toustama a vodkou, pustila si Grateful Dead a je mi nějak do breku. Asi se mi tady z těch pitomejch stromečků a světel a Santa Clausů a předvánoční atmosféry začalo zase docela stejskat po domově…