plnej zážitků

S Williamem jsem se viděla až ve čtvrtek pozdě večer, když dorazil. Byl strašně unavenej, takže neměl moc chuť se bavit, ale říkal, že od pátku do neděle jede na nějakej biblickej kurz do Walesu, tak prej jestli mě to zajímá a chci jet taky, ať jsem ve 4 odpoledne připravená a vyrážíme.

Jasný, že jsem chtěla jet taky. Hned v pátek ráno jsem zavolala Kate, jestli by jí nevadilo, kdybych v pátek nedorazila a že přijdu klidně jakejkoliv jinej den příští tejden. Vona byla docela v pohodě, možná si i voddychla, že nepřijdu, protože mě ujišťovala, že to samozřejmě vůbec nevadí a že prádlo tak jako tak počká a hlavně ať si ten vejlet užiju.

V pátek vodpoledne jsme teda vyrazili. Cesta nám trvala docela dlouho, hlavně jsme nějak nemohli trefit do vesnice, kde se ten kurz měl konat, ale nakonec jsme dorazili do městečka Porthcawl a já prostě jen němě zírala z vokýnka, protože takovouhle krásu jsem snad v životě neviděla!! Všude strašně zeleno, samý kopce, skály, louky, moře, prostě nádhera. Městečko bylo taky úžasný, takovej ten anglickej venkovskej styl, jakej člověk vidí ve starejch anglickejch filmech. Malý dřevěný hospůdky a krásný domky s předzahrádkama, fantazie.

My jsme byli ubytovaný kousek za městem v areálu, kde se ten kurz měl konat. Bylo to něco jako velikej kemp, lidi si mohli vybrat buď ubytování v takovejch chatkách nebo v maringotkách. My bydleli v chatce se dvěma pokojema, takový příjemný a útulný místo. Uprostřed toho areálu byly různý vyhřejvaný stany, kde se konaly akce pro různý věkový kategorie, takže třeba někde byl program pro děti, jinde pro mládež, pak zas jinde vážnější teologický diskuze a tak. My jsme ještě v pátek večer šli na takovou večerní pobožnost a pak jsme zašli do jedný hospůdky na večeři. Já si dala nějaký maso s takovou hodně tmavou vomáčkou, bylo to něco na způsob našeho guláše, strašně dobrý, a k tomu pár piv. William moc nepije, tak si dal jen dvě třetinky. Říká, že toho prej moc nevydrží.

V sobotu jsme procházeli kempem a William hledal různý svoje známý, se kterejma se domlouval, že se tam sejdou. Byla tam i Ann se Seanem a se všema dětma! Bydleli všichni v maringotce, tak jsme je šli navštívit, ale sotva jsme se tam vešli. Ty děti jsou šílený čísla, jsou jak stupínky vod 10 do 5 let, dva kluci a dvě holky a já po půl hodině, co jsme u nich seděli, měla pocit, že mi praskne hlava. Hlavně William byl strašně vtipnej. Když jsme dorazili k nim do tý maringotky, děti tam byly ze začátku samy a koukaly se na televizi. William přišel, vzal jim ovladač, ty pohádky jim mormálně vypnul a přepnul si to na nějaký zprávy. Ty děti začaly děsně ječet, ať jim to okamžitě přepně zpátky a von vůbec nevnímal. Když jsem mu říkala, že jim přepnul pohádku, strašně se divil, že si prej dětí vůbec nevšiml… Už několikrát jsem si zpozorovala, že tenhle člověk žije někde mezi nebem a zemí. Je prostě úplně mimo, což je docela legrační.

Kolem poledne jsme byli na nějaký přednášce. Já si vždycky myslela, že anglicky umim docela dobře, ale tady jsem nerozuměla skoro ani slovo. William tam znal strašně lidí a všichni se ho furt ptali, kdo jsem já a kde mě vzal. Udělali jsem si srandu, že jsme se potkali tam a že jsem Welšanka a proto nemluvim dobře anglicky, protože mluvim jenom velšsky. A vždycky, když na mě někdo začal mluvit, povídám mu:“Můžete, prosím, mluvit…ehm…ARAF? Wille, jak se řekne anglicky araf?“ A William na to:“Slowly.“ /jako pomalu/. Araf je jediný velšský slovo, který znám, protože je napsaný všude na silnicích, kde se má jet pomalu. A sranda byla, že nám to strašně lidí fakt zbaštilo, jen několik lidí se pozastavovalo nad tim, že je v dnešní době v Británii možný, že někdo neumí pořádně anglicky, ale jen velšsky.

Vodpoledne jsme se šli projít kolem moře. Už jsem tu psala, že mě ta krajina naprosto uchvátila, ale teď, když jsem viděla obrovský vlnobití, tu sílu moře, byla jsem z toho celá pryč. Jen jsem tam stála a koukala, počasí bylo docela chladný, hodně foukal vítr a drobně mrholilo a já si fakt přišla jak v nějakým snu. Po večeři k nám do chatky pak ještě přišla Ann se Seanem a asi tři další lidi a tak jsem kecali, pili víno a hráli na kytaru a zpívali. Jsou fakt strašně milí.

V neděli jsme šli ještě na pár akcí a potom se vydali zpátky do Londýna. Po cestě jsme si s Williamem hodně povídali a já jsem se vo něm dozvěděla spoustu zajímavejch věcí. Ale vo tom zas až příště. Jsem tak nabitá zážitkama a dojmama, že bych tu popsala aspoň deset stran. Ale já nechci nikoho nudit, tak to budu servírovat po částech, jo?