Radost a smutek v jednom

Večírek v Eisenwerku na rozloučenou byl prostě geniální. Sešli se snad všichni, se kterejma jsem se tu seznámila a skamarádila. Tihle moji přátelé mi udělali skvělý překvápko. Pozvali snad dalších 50 svejch kámošů, přinesli mi různý dárky a …. dokonce se mi složili na letenku!!! Já měla zarezervovanou jízdenku z Curychu u Eurolines busem, ale voni tu letenku už měli v ruce. Já byla strašně dojatá. Dostala jsem ještě koš plnej různejch dobrot, kastrol na fondue, sýry, víno, no prostě fakt neskutečný.

Pak Začal Jorg vobjednávat šampaňský, dorazil Igor, začal hrát na piáno mý voblíbený kousky a já jak už byla trošku připitá a emocionální a celej den jsem z nervozity nemohla nic jíst, stoupla jsem si ke klavíru a zpívala. Ruedi mezitím vzal Igorův klobouk a vobcházel stoly a za deset minut pro mě vybral něco přes dvě stě CHF!! /Teprve poté, co jsem se naparovala, že za tak málo času si nevydělá tolik peněz ani Madonna, mi řekl, že prej říkal lidem, že jsem chudé děvče z východní Evropy a nemám na cestu domů…, no nezabili byste ho?/

Kolem druhý hodiny ranní dorazili nějaký týpci, Švýcaři, všichni v hospodě úplně ztichli a prej to jsou Zueri West, nějaká šíleně známá švýcarská kapela. Ti si k nám ještě sedli, protože znali Igora a takhle jsme pařili až do rána. Ach, jak mi to najednou bylo líto, že musim pryč!!

Šla jsem ven se nadejchat trochu čerstvýho vzduchu a venku brečela jak malej parchant. Kdoví, jestli se sem ještě někdy podívám? Jestli ještě někdy v životě uvidím Igora, Ruediho, Silvii, Jorga a ostatní? Někdo mě vzal vokolo ramen. Já se lehce zatřásla, byla mi docela zima, ale cítila jsem strašný teplo. Byl to Ruedi. Můj vysněnej princ z pohádky, do kterýho jsem se tak strašně zabouchla. Držel mě takhle pár minut a já se nemohla zastavit a bulela a bulela.

A pak jsme se políbili. Dlouze, v tý nádherný noci pod hvězdama a von mi řekl, že ještě nikdy noc takovýho necejtil, to, co cítí ke mě. Že by si strašně přál, abych zůstala, abych měla práci, mohla studovat nebo něco. Že by mě prostě chtěl mít blízko sebe.

A tak jsem se rozloučila se všema, s Ruedim jsme jeli taxíkem ke mě domů sbalit moje věci a pak rovnou na letiště. Celou dobu jsme se vobjímali a říkali si věci, který bychom si asi za jinejch okolností nikdy neřekli.

No a pak jsem letěla do Prahy. Přivítala mě klasická ranní mlha a máma s tátou. Celej den jsem probrečela smutkem a štěstím. Zjistila jsem, jak dobře mi je zase doma, i když jsem svoji velkou lásku nechala někde jinde. Jak jsou moji rodiče úžasný a v životě bych je nevyměnila za nic na světě.

Táta mi udělal vajíčka a nalil vodku a máma si přisedla k nám ke stolu, stiskla mi ruku a řekla:" Tak povídej, holčičko moje". A já se samozřejmě zase rozbrečela.