a malá podzimní depka

Je děsivý, jak mi tu strašně rychle ubíhá čas. Furt se něco děje. V pátek za mnou přišla jedna  ženská ze zahradnictví, Gabi, jestli by mě prej nemohla vo něco poprosit. Že prej jede na dovolenou do Thajska na 14 dnů a že by potřebovala, aby bydlel někdo u ní v bytě a zalejval jí kytky a jestli bych tam teda nešla.

Teda já a kytky… to je kapitolka. Zatím mi vždycky všechny chcíply, ale pod slibem tepla jejího domova, jsem nadšeně přikývla. Gabi mě vzala autem, že mi to bydlení teda ukáže. Jely jsme asi deset kiláků vod vesnice, kde bydlim a vobjevily jsme se v nejhezčím místě na světě: Stein am Rhein! Tohle jsem nikdy neviděla: městečko jak pro panenky. Uzoulinký uličky s maličkejma obchůdečkama a hospůdkama na pobřeží Rýna. Naprostá bomba!

Gabi byt je malinkej podkrovní dvoupokojáček přímo v centru. Hnedka vedle na jedný straně je vobchod s vínem a na druhý straně vobchod se sejrama. Jsem v sedmým nebi, takže jsem Gabi samozřejmě slíbila, že kytky budu hlídat jak svý vlastní děti /i když tim za moc neručim…/ a v sobotu jsem se stěhovala. Celou sobotu jsem si užívala vopravdovýho domova s teplíčkem, svičkama, myčkou na nádobí /teda na tu moji skleničku vod vína a talířek vod sejra je to dost velkej luxus/. Večer jsem pozvala Silvii a ta u mě uvařila nějakou čínu a vypily jsme spolu asi 3 flašky vína.

V neděli jsem teda klasicky vyspávala, ale najednou u mejch dveří zvoní zvonek. Já ještě úplně grogy, jsem votevřela a koukala jako vrána. Přede dveřma stál Ruedi. Vůbec jsem nechápala, jak se dozvěděl, kde jsem, jenže tady je to všecko tak malý, že asi ví každej vo každým všechno. A hlavně… ukrajinskejch brigádnic v dobročinnejch spolcích tu asi po celým Thurgau zas tak moc neni.

Pozvala jsem Ruediho dál, votevřela další víno /moje snídaně…/ a vybalila zbytek sejrů z předešlýho dne. A venku bylo strašně hnusně, pršelo a hřmělo a byla zima a tma a já doma zapálila svíčky a takhle jsme s Ruedim seděli až do večera a kecali. Vo muzice a vo knížkách a vo marijánce, kterou kouří, ale já na tyhle věci moc nejsem, a vo jeho škole a vo ženskejch a vo mejch cestách a bylo to prostě úplně super. Myslim si, že se mu asi docela líbim, ale mám strach mu dát najevo nějaký moje city, protože vůbec nevim, co se mnou bude dál.

Ruedi Gabi trošku prohrábnul sbírku cédéček a našel tam takový starý klasiky jako Hair a Boba Dylana a Manfreda Manna, ACDC a jiný pecky, který znám hlavně vod svýho táty, kterej tyhle věci sjíždí doma. A tak jsem zas začala přemejšlet vo domově a do sklenice s vínem mi kapaly slzy a Ruedi nechápal, ale na nic se neptal. Když večer vodcházel, byla jsem docela namazaná. Pohladil mě po vlasech a zmizel.

V pondělí ráno se mi vůbec nechtělo vstávat. Venku byla tma a pršelo a já musela nasednout v pláštěnce na svoji motorčičku a dvacet minut jet do práce. Prsty mi úplně tuhly a všechno bylo tak neútulný. Nad Rýnem se zvedala taková těžká mlha a já se rozhodla, že si musim vytyčit nějakou dobu, co tu ještě budu. Tyhle nejistoty mě šíleně ubíjej.

Začala jsem zase dělat s Henrim v kuchyni. Ten, když se dozvěděl, že mám nový bydlení, řekl, že se za mnou tenhle tejden staví na drink. Už jsme zase kámoši a já doufám, že to tak zůstane. I když u těchhle starejch pardálů člověk fakt nikdy neví…