a novinky z novýho působiště

A tak jsem začala regulérně makat. V 7.30 ráno jsem nastoupila /dokonce jsem ani nezaspala, hurá!/ do Henriho kuchyně. Velká nablejskaná kuchyň, všecko z nerezu. Obrovskej plynovej vařič s deseti hořákama, dva obrovský kotle, ve kterejch se smaží, vaří, pak se jen nějakou hydraulikou posunou a obsah se vyleje do nějakejch pekáčů. Doteď jsem netušila, jak to ve velkejch kuchyních funguje.

Henri mi první dal asi 10kg cibule na voloupání a byl sice milej, ale dost chladnej, jen tak mě pozoroval. Do toho ty mládežnící, co mu pomáhaj, vždycky se střídaj po tejdnu, jedna holka a jeden kluk. Ti mejou nádobí /tady je taková rychlomyčka, takže ho spíš utíraj/, škrábou brambory, choděj do sklepa pro suroviny a tak.

Než jsem se stačila rozkoukat a voloupat cibuli, bylo skoro půl jedenáctý a Henri vyhlásil přestávku. Prej máme 15 minut na „apero“. To jsem netušila, co má jako znamenat,  odhalení pro mě ale bylo skvělý. Henri namíchal nějakou grapu či co to bylo s nějakým syrupem v poměru 1:1 a šlo se ven na cigáro. Tam jsme si začali v rámci mejch možností v němčině povídat a zjistilo se, že máme docela dost společnýho i přesto, že Henri by mohl bejt můj táta. Posloucháme podobnou muziku, von jezdí na kanoji po Rýně, což mě by taky děsně bavilo, čte hodně knížek a tak. Dokonce mi řekl, že mě někdy vezme na řeku s sebou.

Pak jsme dodělávali jídlo, tady všechno šlape jak švýcarský hodinky. Přesně v půl jedný se začala mládež scházet u stolu na jídlo, najedli se, my pak všechno sklidili. Henri si potrpí na pořádek, takže všechny ty nerezový věci se musej pořádně nablejskat, aby kuchyň byla připravená na druhej den a najednou bylo odpoledne a tak Henri navrhl, že půjdem vedle do hospody na pivo. Pozvání jsem fak ráda přijala. Seděli jsme ve vesnický hospodě na zahrádce u dřevěnejch stolů a bylo to super. Ten pocit, že fakt něco dělám, nejsem nikomu na vobtíž, vydělávám vlastní peníze a pomalu nacházím přátele, fakt paráda.

Po večerech jsem si většinou četla, rozhodla jsem se, že trošku přitlačim na němčinu, i když tady se mluví německy úplně jinak, voni maj takovej svůj dialekt, kterýmu se říká Schwitzerditsch, takže tomu samozřejmě nerozumim, ale všichni se v rámci možností snažej mluvit spisovnou němčinou. Anglicky si už tady asi ani neškrtnu a ani nechci.

Na motorce už jsem se byla podívat ve vesnicích okolo,nic moc tu neni, samý vinice a lány pole, ale je tu v okolí jedno úžasný malý jezírko, kde se dá koupat a asi 20km odsud je městečko Steckborn, přímo u dolní části Bodamskýho jezera a to je teda vážně bomba.

Tam mě pozvala jedna z těch ženskejch z tý místní kanceláře. Je jí tak okolo 25, jmenuje se Silvia a vypadá jako taková typická kancelářská myš, ale jak jsem zjistila, zdání klame. V pátek se za mnou stavila v kuchyni, jestli prej nechci někam na večeři a k tomu jezeru, že tam bydlí. Malinko jsem v duchu zaúpěla, protože tady je všechno tak drahý, že představa večeře v restauraci mě na chvilinku dostala do lehký depky, ale pak jsem si řekla, že si musím taky užívat života a přikejvla.

A tak jsme byli u Silvie doma, bydlí přímo na břehu jezera, v podkrovním bytečku, kterej vypadá jak domeček pro panenky a pak jsme vyrazily do takový strašně pěkný restaurace a Silvia když viděla, jak si s obavama prohlížím jídelní lístek, protože jsem podle svejch financí zjistila, že mám tak akorát na salát a vodu z kohoutku, řekla rychle, že to je dnes samozřejmě na její účet a vobjednala nějaký strašně dobrý růžový víno. A tak jsem tam seděly a kecaly a Silvia vobjednávala furt další flašky vína a já jsem zjistila, že mám možná novou kámošku. Žádná kancelářská myš to rozhodně neni, je úplně fantastická. Pak jsme se dovrávoraly k ní domů, Silvia řekla, že teď už mě nemůže vodvýzt a nechala mě u sebe přespat.

Naštěstí mám dneska volno, takže jsme se ještě ráno s lehkou kocovinou vykoupaly v jezeře a pak mě vodvezla sem nazpátek. Jsem nadšená, ale zároveň namlsaná a tak uvažuju, jak v týhle díře strávim víkend, abych se tu neunudila k smrti.

Jo a ještě něco: napsala mi Jarka, že se stěhuje k Francoisovi domů!!! Tak jsem jí vodepsala, že jí přeju hodně štěstí a děkuju, že jsem tady vopravdu spokojená. To jí, doufám, aspoň trošku naštve.