V Thurgau…

Cesta vlakem byla docela dobrá. S několika přestupama, pár pivama po cestě a sváčou vod kuchaře, jsem nakonec ve čtvrtek brzy ráno dorazila do nějaký díry, „městečka“ Frauenfeld. Tam jsem ještě celá rozespalá vystoupila z vlaku a hnedka uviděla klasickýho Švýcara, malý brejličky, vodhadem tak 45 let, prošedivělý vlasy na patku, kterej držel v ruce ceduli s nápisem SONJA.

Docela se mi ulevilo, že na mě přece někdo čeká, chlapík se mi představil jako Jorg a posadil mě do nějakýho Rovera či jak se to poměrně luxusní auto jmenuje a vezl mě nějakejma provinčníma silničkama, vokolo samý lány polí a vinná réva, asi deset nebo patnáct kiláků do nějaký vesnice. Tam jsme vystoupili před takovým dřevěným barákem a von, že tam sídlí jejich kanceláře, že on je šéfem toho podniku a že mě jako srdečně vítá /to všechno anglicky, protože já mu hnedka z kraje řekla, že jsem se sice na gymplu učila německy, ale umim strašně málo/ a že tady v tom baráčku budu mít svůj pokojík v přízemí, záchod na chodbě a koupelnu nahoře, společnou s pár nějakejma dost podivně vypadajícíma týpkama.

Pak mě představil u nich v kanclu, že jsem nějaká Neue Hilfsarbeiterin, či jak se to píše nebo říká, tak nějak to znělo a tam seděly nějaký dvě docela sympatický ženský, co mě taky dost srdečně zdravily.

Pak jsme šli vo kus dál do dalšího dřevěnýho baráku a tam mě seznámil s kuchařem Henrim, kterej je tak ve věku mýho táty. Spiklenecky na mě mrknul a říkal, že se těší, že mu tam budu pomáhat.

Nahoře v tomhle baráku bydlej mladý kluci a holky, co maj nějak sníženou inteligenci, takže se blbě učej ve škole a tak tu snad žijou jako na internátě a přes tejden se holky učej uklízet a spravovat voblečení, žehlit a domácí práce, taky pomáhaj v kuchyni a kluci dělaj v nějakým zahradnictví a autodílně. Jestli jsem to správně pochopila, tak celá idea je, aby se tyhle mladý lidi naučili troše samostatnosti a byli schopný se pak nějak uplatnit v životě.

Na první pohled většina z nich vypadala docela normálně až na takovou strašně tlustou Ritu, která je prudce mongoloidní a s tou bohužel, jak jsem zjistila, budu sdílet tu koupelnu.

Jorg mi vysvětlil, že budu dělat takový kolečko, někdy v kuchyni, někdy u těch mladejch, jako hlídat je v noci, nebo prostě spát tam navečer a dělat jim ráno snídaně a večer večeře /je jich celkem asi 30 a já teda kromě vajec neumim moc vařit/, prej budu taky sem tam pomáhat v kanclu, ale zatím mám pozorovat a seznamovat se s lidma a od zejtřka začínám v 7.30 ráno s Henrim v kuchyni.

Dost dobrý na tom je, že narozdíl vod skrblivejch Francouzů mi nabídli 80 Franků na den!!! Tak to je teda fakt bomba a já mám takovej pocit, že i když je to opět strašná riť světa, že tady se snad nudit nebudu. Už jen ty lidi, co tu dělaj, vypadaj fakt dobře a Jorg, ten šéf, mě včera dokonce pozval k nim domů, má super sympatickou manželku-letušku a dvě milý mladý dcery. Docela jsme se u nich namazali, Katerina, jeho žena, udělala strašně dobrý maso se smetanovou omáčkou a nějaký švýcarský bramboráky a salát, vypili jsme šíleně jejich vína, co pochází z tý oblasti a docela si padli do voka. Jorg mi dokonce slíbil, že když budu chtít, půjčí mi svoji prastarou motorku Honda Monkey, což je taková prťavá motořička, ale na popojíždění po vokolí to bude určitě bezva.

Takže všechno začíná nabírat dobrej směr a mě je tak hrozně skvěle, jak už dlouho nebylo a teprvě teď si uvědomuju, co mi ta blbá Jarka udělala za super službu, že mi přebrala Francoise, protože bez ní bych se sem nikdy neodstala!!!