ale napřed nuda

Jeremy zavolal, ale jenom proto, aby mi řek, že nebude mít čas. Mají teď hrozný fofry, souvisí to prej nějak s Bushem, asi mají všichni novináři pohotovost, aby se něco neprošvihlo. Ale já byla ráda i za tohle zavolání, vidím, že na mě Jeremy myslí. I když samozřejmě lepší by bylo, kdyby měl čas a mohli jsme jít spolu ven.

Hledala jsem na internetu nějaký nabídky práce, ale vůbec mě to nebavilo, stejně dokud nevidím, jak to na určitým místě vypadá, a hlavně, jak tam lidi vypadaj, tak mi to  nic neříká a rozhodnout se neumím. Nejhorší je, že chtěj většinou vejšku nebo aspoň něco, s gymplem mi zatím vychází tak akorát „operátor na zákaznické lince“, a to se mi vůbec nechce, protože to je určitě ta práce, jak vám tam lidi pořád nadávaj. No ale kdyby bylo nejhůř, možná bych to na pár tejdnů vzala.

Večer mi volala Lenka, jestli bych nešla na koncert, že někde na náměstí Republiky hraje kapela, která se jmenuje Broky Františka Kanečka a že to by teda chtěla vidět. Myslela jsem, že si z ní někdo vypálil chechtáka, ale vona tvrdila, že ne, že ta kapela fakt existuje, ať si to najdu na netu. Mně to bylo silně podezřelý, tyhle srandy zrovna nemusím, ale protože už jsem se doma začínala nudit, nakonec jsem řekla, že tam přijedu.

Měla jsem docela dost času, tak jsem to vzala pěšky, že si po cestě dám pivo na zahrádce v Zámečku. Neměla jsem vypitou ještě ani půlku, když si ke mně přisedl nějakej kluk – nemám já na to štěstí?! – a začal si se mnou povídat. Byl hrozně příjemnej, takovej ten typ trochu zarostlej a fousatej, s brejličkama, a vůbec mě nechtěl balit, aspoň se mi zdálo, že ne. Poměrně brzo ze mě vytáh, že mám něco s Ukrajinou a začal se na to vyptávat, jenomže já toho vím hrozně málo, tak jsem mu řekla, že když bude chtít, seznámím ho s tátou. A von řek, že jo, že tohle by ho zajímalo, a pak už jsme se skvěle bavili. Nedalo se nic dělat, musela jsem zavolat Lence, ať se nezlobí, že jsem potkala jednoho známýho a měním program. Lenka sice nebyla nadšená, ale nakonec z ní vypadlo, že tam kohosi potkala a jde teda na koncert s ním. A prej na to musím jít jindy. Mně to bylo úplně fuk, na nějaký smrky franty blbečka stejně kašlu!

Jirka – tak se mi představil – mluvil hrozně zajímavě a musím přiznat, že mi byl hodně sympatickej. Vůbec jsem neměla strach, že by si začal něco dovolovat, a asi za čtvrt hodinky jsem pochopila, proč: přišla totiž nějaká Alena, a bylo jasný, že spolu choděj. Tak to bylo divný – trochu mě to zklamalo, že je zadanej, takže jsem si hned říkala, co blbneš, chceš chodit s Jeremym, nebo ne?

Ale Alena se ukázala podobně zajímavá jako Jirka a úplně normálně jsme povídali dál ve třech, nebylo v ní ani trochu jedu, tím mě úplně vodzbrojila. Zjistila jsem, že je to snad poprvý, co takhle mluvím s cizíma lidma, který jsou dvojice, a přitom to není trapas, můžu si s nima povídat, jako kdybychom se dávno znali. Seděli jsme tam asi dvě hodiny a nakonec jsme si vyměnili čísla, že si určitě zavoláme a zase se sejdem.

Šla jsem domů úplně nadšená, že mám zničehonic nový kamarády, a tentokrát takový, se kterejma mi bylo fakt dobře a který mě dovopravdy zajímaj.