ach jo

Tak včera opoledne Jeremy zavolal. Zrovna jsem se bavila s Táňou a najednou telefon na pevný lince a já k němu letěla jak blázen, Táňa jen vyvalila voči, protože to se snad ještě nikdy nestalo, já když čekám hovor, tak jedině na mobil. Takže dávala pozor, co bude, a když jsem spustila anglicky, byla z toho mírně perplex, protože anglicky mě slyšela v životě tak akorát učit se slovíčka. Nevím, jestli jsem se červenala, ale z toho, co jsem do sluchátka blekotala, jí bylo jasný, že je to nějakej chlápek, co si se mnou dává rande, takže z toho měla velký haló a vyzvídala, co je to za partii. Když jsem jí řekla, že je to anglickej žurnalista, tak jen čučela, pak se vpodstatě už nezmohla na slovo.

Jeremy řekl, že by přišel večer k našemu domu, jestli bych s ním nešla někam na večeři. Já samozřejmě souhlasila, i když jsem si slíbila, že budu vopatrná a budu si ho držet trochu vod těla, než poznám, co je zač. To jsem ještě netušila, jak pošahanej zážitek  mě čeká.

Přišel přesně, dívala jsem se z vokna, byl příjemně voháknutej. Nechala jsem ho chvíli čekat, aby nemyslel, že už se nemůžu dočkat, jak se mu hned vrhnu do náruče, a asi po sedmi nebo osmi minutách šla dolů. Táňa už naštěstí někam zmizela, vona by byla klidně schopná jít ho vyzpovídat. Ptal se, kde mám tady na Letný nějakou svou oblíbenou hospodu, a to já samozřejmě hned věděla, jenomže – a v tom byl ten problém, když jsme zasedli ke stolu a vobjednali si, vtrhla dovnitř neuvěřitelná banda sparťanů, bylo jich snad několik set a strašně řvali. Jeremy se ptal vrchního, jestli je nemůže vyhodit, ale vrchní se jen smál, že to bude vynikající kšeft, že tady se bude slavit dlouho do noci. Bylo nám blbý vodejít, když už jsme měli vobjednáno, tak jsem tam v tom řevu seděli a nedalo se ani moc povídat, protože ti magoři pořád skandovali Mistři, mistři a vůbec dělali neskutečnej bordel.

Nejhorší bylo, že dva pitomci vobcházeli všechny stoly, a nutili hosty, aby vykřikovali taky, a když zjistili že Jeremy mluví anglicky, tak začali hrozně dotírat, a pořád komu prej fandí jestli Manchestru nebo Liverpoolu a takový ty kydy, sedli si vedle nás a začali Jeremyho nutit, aby skandovat, že sparta je nejlepší, no rande prostě úžasný. Jeremy to nevydržel a řek jim, že fandí nějakýmu anglickýmu klubu, a voni začali řvát na celou hospodu a všechny svolávat, takže se kolem našeho stolu natlačilo asi stopadesát lidí a všichni nám řvali do ucha sparta, sparta, já myslela, že je po mně.

No a aby to nebylo všechno, tak začali Jeremymu vobjednávat panáky, aby si jako taky připil na tu jejich spartu a k mýmu zděšení Jeremy ty panáky nevodmítal, takže ještě než jsme vůbec snědli jídlo, tak měl v sobě asi tři. Já si dala jenom jeden, a ty vostatní tam nechávala stát, stejně je vždycky někdo vypil, a já jenom nevěřila vlastním vočím, kdo tohle bude platit. A Jeremy pil.

A pak přišel vrchol, žurnalista pitomej, jak se namazal, tak se v něm probudilo jakýsi anglický zvíře, a von začal řádit s těma sparťanama a nutil mě, abych s ním tančila po celý hospodě, to už sám řval sparta, sparta, já myslela, že ho fakt zabiju. Tak tohle teda ne, řekla jsem si, když se mi podařilo prchnout na záchod, s takovým kreténem, kterej si pozve holku a pak tohle, nechci nic mít, a rovnou ze záchodu jsem zdrhla pryč, nikdo mě neviděl a možná mě ani nikdo nepostrádal… Ale domů jsem nešla, kdyby měl náhodou záchvat lítosti a začal mě hledat. Zavolala jsem Jarce a šly jsme do kina, a dobrý, ani večer před barákem nebyl, asi už leží někde totálně vožralej. Ach jo.